Čína tajemná říše středu či Země dračích císařů nabízí tradiční orientální medicínu, buddhistické, taoistické i konfuciánské chrámy. Hory všech výšek, nepřeberné množství etnických skupin, na které když koukáte se vám tají dech. A další a další zajímavosti, které jsou v Číně naprosto samozřejmé.
Ráno odjíždím vysokorychlostním vlakem z letiště do Kowloonu, což je čtvrť Hong Kongu. Lístek byl docela drahý = 90 $. Cesta byla velmi komfortní s výhledy na město. Ze stanice jsem jel místním autobusem na nádraží, ze kterého jezdí vlaky do Kantonu. Šel jsem do města ještě koupit grip na foťák. Dostal jsem radu od místních Indů, kteří se v Hong Kongu živí jako krejčí, na místo, kde se nachází několik foto prodejen. Hned v první jsem grip koupil, přesto jsem obešel i ostatní. Musel jsem být neustále ve střehu, protože někteří obchodníci jsou pěkní zlodějíčkové. Např.: chtěl jsem si koupit nový objektiv, který po mně chtěli zaplatit kartou ještě před ukázáním a předvedením a nakonec se ukázalo, že ho nemají!
Odpoledne odjíždím do Kantonu. Překvapilo mne jak je všechno dobře organizované. Před nástupem do vlaku jsem prošel pasovou a rentgenovou kontrolou. Vlak byl naprosto úžasný - na podlaze koberečky, dostal jsem i vodu na pití. Jelo se nádherně. Po příjezdu do Kantonu a vyplnění několika dotazníků jsem musel projít zase několika rentgeny a kontrolami. Dále jsem pokračoval do Guilinu z východního nádraží. Naháněči mi nabízeli lístek, ale jak se později ukázalo byl jednou tak drahý. Já jsem se rozhodl použít místní metro. Místní lidé mi poradili a já jsem to zvládl celkem bez problémů.
Po příjezdu do haly hlavního nádraží v Kantonu jsem marně hledal někoho, kdo by mi byl schopen anglicky říci, kde se kupují lístky. Asi až dvacátý člověk mi toto místo ukázal. Měl jsem štěstí - ještě bylo volné lůžko a vlak jel za hodinu. Vlak byl zase velmi čistý, bylo povlečeno, a tak jsem se jenom pozdravil s lidmi v mém kupé, za jejich vydatné pomoci jsem hodil batohy nahoru a usnul jsem. Cesta do Guilinu trvala asi 13 hodin a celou jsem ji prospal. Po dvou nocích spaní na letišti to bylo velmi příjemné.
17. 10. 2006 - Yangshuo
Na nádraží jsem chytil autobus do Yangshuo. Za hodinu a půl jsem byl v městečku. Už cestou jsem dostával nabídky na ubytování, nakonec jsem neodolal jednolůžkovému pokoji za 40,- Y i s televizí. Dostal jsem i pastu na zuby, hřeben, kartáček na zuby atd. Docela nezvyklé - takový komfort. Odpoledne jsem se šel projít městem a koupil jsem si ovoce. Všude jsou davy turistů. Hrůza!
Ráno prší. Jdu na internet a ležím na pokoji. Když přestalo odpoledne pršet, šel jsem na "foto lovy". Podařilo se mi udělat několik zajímavých záběrů - v podstatě jen z ulic. Večer jdu zas pro ovoce - meloun za 5,- Y, tak cca. 2,5 kg. Mandarinky za 2,- Y cca. 1 kg.
Večer jdu na večeři na místní velké prostranství, kde se každý večer vaří ve velkém. Bylo to moc dobré. Dal jsem si bambus s hovězím. V klecích tam jsou slepice, v kádích ryby, v síťkách žáby, různé druhy krys. Samozřejmostí jsou slepice, zajíc či pes. Kuchař se mne pokoušel okrást, ale nepovedlo se mu to. Zkouší to všichni, všude a pořád!
Jel jsem se projet na vypůjčeném kole. Ze začátku jsem byl zklamaný, ale potom se krajina i vesničky zlepšily a začalo mne to bavit. Po cestě jsem fotil lidi. Bylo to celkem fajn.
Když jsem odjížděl z poslední vesnice, jedna ženská s chlapem mi přivázala moje kolo k jejich motorce a chtěla 5,- Y za to, že mi kolo odemkne. Rázně jsem to odmítl a po chvilkové tahanici mi moje kolo odemkla. Ještě večer se mi na tržnici, když jsem si vybíral meloun, pokusil někdo z toho chumlu lidí, co se za mnou vytvořil, ukrást peníze k kapsy. To se mi ještě nikdy a nikde nestalo.
Ráno si zase beru kolo z půjčovny za 10,- Y na celý den a vyrážím tentokráte na druhou stranu města za zemědělci. Za městem svítilo sluníčko, tak jsem se musel namazat opalovacím krémem. Projíždím úžasnou krajinou a po cestě fotím lidi. Dřou jako mezci, aby se uživili. Nemají lehký život.
Po večeři jdu na internet, protože večer se tam nahrnou Číňané, a to je pak šílený být tam s nimi. Potkávám naháněče, který mi dohodil tento pokoj a nabízí mi místní noční show za polovinu ceny i s odvozem tam a zpět. Souhlasím a po menších tahanicích s placením konečně odjíždím. Na představení vystupuje 3 tisíce lidí (místní zemědělci) a bylo to opravdu moc krásné. Večer dopisuji deník, dívám se na telku a čtu si.
21. 10. 2006 - Guilin
Ráno odjíždím z Yangshuo do Guilinu, kde se hned ubytovávám v jednom velice příjemném hotýlku. Odjíždím do jeskyní Reed Fluve Cave místní linkou. Jeskyně je moc krásná, zajímavá a nádherně nasvícená. Za války s Japonskem sloužila jako úkryt pro lidi.Po prohlídce odjíždím zpět do města taxíkem a navštěvuji palác princů z Jing-Jangu, který je prý o 34 let starší než zakázané město v Pekingu. Prohlídka byla zajímavá. Škoda, že člověk nerozumí čínskému písmu, více by pochopil. Celý komplex navštíví denně asi hodně turistů, protože šla skupina za skupinou. Dělalo to na mne dojem jako v továrně, ale asi při tomto počtu lidí to jinak nejde. Odpoledne jsem si dal oběd v místní restauraci. Moc, moc dobré. Zpátky jsem šel procházkou do hotelu. Potkal jsem místního učitele, byl jsem pozván na ochutnávku čajů. Moc příjemné. Pořád mi dělá velké problémy komunikace. Někteří lidé jsou opravdu natvrdlí, nerozumí ani posunkům.
Ráno odjíždím celkem bez problémů z Guilinu. Podařil se vyřešit i můj problém s platební kartou, hned jsem klidnější a také děkuji své bance, že mi pomohla a poradila při výběru z čínského bankomatu. Při vstupu na autobusové nádraží mají zase rentgen. Policista mne naštěstí pouští. Jako na potvoru jsem si dal část filmů až dolů do batohu. Autobus byl čistější, s klimatizací a jak se stalo zvykem s DVD a televizí. Dostal jsem láhev vody - to je v ceně lístku. V Longshengu přestupuji na autobus do Ping An. Po příjezdu do Ping An se na mne vrhají nosičky a nabízejí mi pomoc s mým batohem. Odmítám a přidají se ke mně dvě ženy a nabízí mi ubytování. Po cestě se rozhoduji pro tu, co na mne udělala lepší dojem. Po příchodu do jejího domu zjišťuji, že je naprosto úchvatný. Jdu se projít a ještě udělám několik záběrů lidí. Krajina se fotit nedá, je v mlžném oparu. Večer se doma schází rodina, jsou velice příjemní a usměvaví. Společně večeříme, poté se díváme na televizi, já si čtu a také s velikým zaujetím si
prohlížím dřevěný dům typický pro tuto oblast.
Po snídani se jdu podívat i do ostatních vesnic v okolí. Cestou se na mne vrhají místní ženy a chtějí, abych si je vyfotil. Odmítám a nemohu se jich zbavit. Jsou naprosto neodbytné, řekl bych až drzé. Večer se vracím. Pán domu mi rozsvítil lampiónky, které zdobí skoro každý místní dům. Moc krásné ve spojení s těmi dřevěnými domy, které místní etnikum staví. Místní ženy nosí dlouhé vlasy, které si obtáčí kolem hlavy. Zdají se mi ještě výškou menší než chanové. Těžko si s nimi člověk popovídá, nic jiného než svou rodnou mateřštinu neumí. Jsou také neuvěřitelně natvrdlí. Paní domácí se ale o mě stará laskavě, až je to někdy nepříjemné. A co paní domu udělá za den práce, pořád někde běhá - je opravdu neuvěřitelná. Večer probíráme s její rodinou jejich fotografie. Fotíme se a vzájemně představujeme. Je to opravdu legrace. Mám takové podezření, že oni neumí číst ani psát.
Ráno se jdu projít po vesnici. Udělám ještě několik fotek a v poledne odjíždím. Dostal jsem ještě zadarmo oběd i s masem. Zbývající část rodiny je na poli, a tak mi alespoň z dálky mávají a loučí se. Celkem bez problémů se dostávám do Guilinu. Kupuji si lístek na zítřejší cestu vlakem do Nanningu. Udělám si procházku po městě, jdu na internet, večer dopisuji deník a studuji průvodce (příprava na zítřejší cestu).
25. 10. 2006 - Guilin + Shuo-long
Ráno uháním na nádraží. Nezbytný rentgen u vchodu. Paní mne ženou do čekárny 1. třídy, já odmítám a jdu do 2. třídy. Čekárna je obrovská. Už tady čeká několik stovek lidí. Konečně pouští na nástupiště, kde čeká vlak. Má dvě patra. Koupil jsem si hard seat a moc dobře se mi tedy nesedí. Je to všechno dělané pro malé Číňánky. V Nanningu přijíždím místní městskou linkou na druhou stranu města a nasedám do autobusu směr Daxin. Z Daxinu jedu ještě hodinu mikrobusem do Shuo-longu, kde se hned ubytovávám v celkem příjemném hotelu. Večer se jdu projít po městě. Místní omladina na návsi cvičí aerobik.
V každém hotelu dostávám mýdlo, zubní kartáček, pastu na zuby, šampón, čaj, teplou vodu do termosky a toaletní papír. Mám také problémy s internetem. Většina stránek co bych potřeboval nefunguje. V průvodci píší, že je to čínská obdoba firewall. Ráno si beru motorikši a jedu asi 20 minut za 10,- Y na vodopády Detian. Vstupné je celkem vysoké 80,- Y. Počasí není zrovna ideální, ale přes den se to trochu zlepší. Fotím, vodopády - jsou nádherné. Jdu se podívat i na vietnamskou hranici, kde se prodávají různé značky cigaret, luxusní parfémy, turistické tretky, ale i tygří mastě. Po focení si dávám oběd ve vesnici Detian. Vepřové maso s bambusem a rýží. Dostal jsem k tomu i výborný bylinkový čaj. Zase jedu motorikšou zpátky, ale tentokrát jsem platil jen 3,5 Y, protože se mnou jel čínský pár. Šel jsem se projít po vesnici - je to klasická asijská díra. Nikde nic zajímavého na pohled. Jen snad, že na kousku prostoru se odehrává tolik věcí. Jako všude v Asii.
Na recepci si vyřizuji vrácení vratné zálohy na klíč od pokoje. Recepční se mi snaží naznačit, že ten autobus jede do Nanningu. Naprosto skvělé. Nasedám. Je to ještě levnější než cesta s přestupem v Daxinu. Autobus měl skoro půl hodinovou přestávku v Daxinu, kterou jsem využil ke snídani a nákupu mandarinek. Autobus se mezi tím naplnil. Za městem nezbytná kontrola od policie. Počítání lidí uvnitř autobusu a kontrola zavazadlového prostoru. Z autobusového nádraží se přesouvám autobusem č. 10 na nádraží vlakové. Před pokladnami byly šílené fronty. Jednu jsem vystál a u pokladny se mi pán snažil říci, že už nejsou volná místa. Když už jsem vystál takovou frontu, tak to přeci nevzdám a povedlo se. Mám na 18.10 hodin hard sleeper do Kunmingu. Dávám velký batoh do úschovny a jdu se projít městem. Klasické čínské město. Nic nového jsem neobjevil. Na nádraží si ještě dávám pozdní oběd a čekám na vlak.
V Kunmingu je už citelně chladněji. Jeden chlapec mne dovedl na autobusové nádraží. Paní se mi zkouší ošidit. Nepovedlo se jí to. Za několik minut odjížím do Dali. Vedle přes uličku v autobuse sedí celkem zajímavý děda. Je docela zábava ho pozorovat. Na obličeji má přivázané provázkem obroučky do brýlí. Neustále něco žvýká nebo popíjí rum z jeho placatky. V Dálí se zase nemohu s lidmi domluvit. Nakonec jsem měl štěstí na dva hochy, kteří mne nasměrovali. Nastěhoval jsem se do MCA hotelu. Příjemný podnik s internetem a prádelnou zdarma. Večer se jdu projít po městě. Je tu strašně moc turistů, hlavně čínských.
29. 10. 2006 - Dali
Ke snídani si dávám placky. Zřejmě místní specialitu, protože jsem je ještě nikde neviděl. Mají sladké i slané. Pečou je dvě paní přímo na chodníku.Klasická foto procházka městem. Navštěvuji místní trh. Povedlo se mi ulovit několik portrétů. Na trhu mají ovoce, zeleninu a maso. Odcházím ke třem pagodám. Fotím v areálu, který je velký a udržovaný. Je zde hodně buddhistických chrámů, které jsou zasvěcené různým bóddhisatvům. Opravdu nádherné. Něco takového jsem ještě neviděl. Pro líné čínské turisty, kteří nechtějí šlapat mezi chrámy pěšky jsou udělané i cesty pro elektrické vozíky. Klasická čínská masovka. Chrámy zvenku a i okolí působí silně kýčovitě. Rozhodl jsem se počkat na osvětlení pagod. Zaběhl jsem si ven z areálu koupit banány a mandarinky, protože jsem měl k obědu jen polévku. Trhovkyně nasadila velkou cenu a při smlouvání začala šíleně řvát a dokonce mi chytla za triko, když se za mnou rozběhla. Tohle jsem v Asii ještě nezažil. Osvětlení jsem se nakonec nedočkal. V sedm večer areál zavírají a
rozsvítili až později. Smůla.
Celkem pozdě ráno, kolem půl deváté, vyrážím do Sha-pingu. Čekám frontu na své oblíbené placky, ale paní je dává přednostně ostatním a ještě se u toho uculuje. Odcházím. Na dálnici si stopnu autobus a rychle, rychle na trh v Sha-pingu. Trh je opravdu velký a mají tady všechno co člověk potřebuje k životu. Dokonce přijel na kole i holič a pracuje tady na ulici. Několik hodin procházím trhem. Jsem také svědkem velké hádky, která se nakonec proměnila ve rvačku. Ženská napadla chlapa a docela drsně. Celé to divadlo trvalo asi 20 minut za velké účasti přihlížejících a různých čumilů. Vracím se zpátky do Dalí. Odpoledne v hotelu na zahrádce dopisuji deník, připravuji zítřek a odpočívám a samozřejmě jdu na internet.
Po klasickém ranním zmatku (každý mě posílá někam jinam) se konečně dostávám na to správné nádraží. V Dali mají čtyři. U pokladny si kupuji lístek - zase mi tam napočítala nějaké pojištění 2,- Y, což se mi samozřejmě nelíbí. Na střechu mikrobusu vytahují chlapci zadní nápravu. Konečně vyjíždíme. Po několika hodinách cesty srazil řidič asi pětiletého kluka. Je neuvěřitelné co se stane během několika málo vteřin. Paní vedle jenom řvala. Seděl jsem s ní u řidiče. Kluka jsme táhli několik metrů. Seběhlo se během chvilky spousty čumilů. Kluka odvezli do nemocnice. Policejní auto dorazilo za chvilku. Začalo klasické vyšetřování a sepisování jako u nás. Překvapilo mi, že někteří z čumilů neprojevili ani náznak smutku, někteří z toho měli radost. Po hodině jsme putovali na policejní stanici, kde jsme přeložili věci do nového autobusu a pokračovali dále. Starý řidič tam zůstal a po chvilce přijeli i místní a svědci. Dále cesta probíhala bez problémů. Řidič zastavil na oběd. Dal jsem si opečené maso s rýží. V Číně
jsem začal jíst maso normálně, tak doufám, že z toho nic mít nebudu. Do Zhongdianu jsem přijel docela komicky oblečený. Na boso v sandálích a šortkách. Vzal jsem si alespoň fleecku, ale na tibetské náhorní plošině byla zima podstatně větší. Na autobusáku jsem si vzal taxíka do hotelu. Docela hlučný hotel, ale byl v centru. Večer se jdu ještě projít po městě, je opravdu zima. Zjišťuji, že místní krámy jsou velmi dobře zásobeny oblečením a vybavením na trek.
Rano jsem se šel projít po městě. Potkávám Khampy a všeobecně hodně lidí z Tibetu. Procházím tržištěm ve městě. Zkouším také sehnat mapu na trek v pohoří Meili, ale bezúspěšně. Hledám také knihovnu súter, ale nenašel jsem ji. Po obědě si udělám výšlap na nejbližší kopec, kde je chrám a zrovna si dva mniši předčítali mantry. Večer jdu ještě fotit krásně nasvícený modlitební mlýnek do starého města. Překvapuje mne kolik stejných krámků (se stejným zbožím) je ve starém městě. Turisté žádní. Na jednom náměstíčku zase tancují místní lidé. Už jsem to viděl v Dalí. Je to moc roztomilé. Město nemá turisticky nadsazené ceny, což je po několika týdnech docela příjemné.
2. 11. 2006 - Zhondian (Šangrila)
Ráno je velká zima. V noci určitě mrzlo. Lidé chodí po chodnících v beranicích a s rouškou kolem pusy. V mé oblíbené tibetské restauraci si dávám momo a pokračuji dále na tržnici. Cestou si kupuji novou bundu. Pronajímám si kolo a jedu se podívat na okolní vesničky. Hned v první dostávám pozvání na oběd. Klasická tibetská rodina - otec, čtyři manželky a děti. K obědu bylo momo se zelím, tibetský čaj a na závěr jsem ještě dostal jogurt. Zapomněl jsem ještě na jačí sýr. Dostal jsem pozvání zase na jídlo. Při odchodu platím, ale pán peníze odmítá. Podávám proto bankovku malému klukovi. Bylo docela zajímavé, že člověk sedí v tibetské kuchyni a najednou se paní zvedne a jde do rohu kuchyně vedle ohniště telefonovat. Po rozloučení pokračuji dále. Projíždím vesničkami. Všude se pasou jaci nebo jejich kříženci. Lidé hbitě pracují. Zima se blíží.
Ráno si beru na autobusové nádraží taxíka. Zase je zima. Po cestě si chci vybrat peníze a automat mi zase nic nedá. Na autobusáku si dávám k snídani momo taštičky. V autobuse se mnou jedou západní turisté. V Deqinu si pronajmeme auto a pokračujeme až do Felai Si, kde jsem si našel nově postavený a krásný hotel. Procházka kolem. Je to tady moc krásné. Večer si dáváme s rodinou večeři. Smažené houby s rýží. Jdu brzy spát. Jsem unavený.
Jedu si koupit do Dequinu zásoby na trek. Zkouším kartu, ale zase nic. Do Fela Si jdu pěšky. Přicházím a začíná pršet. Zůstávám už v hotelu a připravuji se na zítra. Zase společná večeře. Tentokráte maso se zeleninou a rýže a zelený čaj.
V hotelu mi paní radí kudy se dát. Pro jistotu se ještě ptám lidí, které potkávám po cestě. Každý mne posílá někam jinam. Scházím tedy podle paní dolů k řece a celý den ji kopíruji. Ráno jsem vyšel z hotelu až před desátou, protože pršelo. Je celkem jasné, že dnes do Yubengu nedorazím. Také zjišťuji, že ta krásná mapa na perfektním papíře neodpovídá skutečnosti. Používám tedy jen nákresovou mapu od slečny ze Zhongdianu. Jdu podél řeky několik hodin. Krajina se mění. Míjím několik vesnic, kde lidé pracují na polích. Pro jistotu se ještě přeptávám na cestu. Vypadá to, že jdu správně. Chvílemi jsou přeháňky, ale ten pocit, že jsem zase v horách to přebíjí. Docházím do místa, kde se "moje" řeka vlévá do Mekongu. Z výšky vidím vesnici a most. Přecházím přes most a potkávám paní, která mi nabízí ubytování. Hned po příchodu dostávám jablíčka, ořechy, semínka, teplou vodu na pití, tibetský čaj, místní víno, nudlovou polévku. Starají se o mne vzorně. Ubytování mám v nové budově. Vše ještě voní novotou. Večer si
prohlížíme rodinné album a stará paní naznačuje kdo kde je.
Ke snídani dostávám placku s opečenou řepou, bramborami, tibetský čaj, zeleninu a na cestu sýr. Paní mi jde vyprovodit přes vesnici a já pokračuji podél Mekongu do další vesnice. Zase si nejsem jist, zda jdu správně, ale tahle cesta vypadá jako nejširší. Z výšky hledím na Mekong. Vypadá už tady opravdu silně. Potkávám koníka, jde přede mnou. Ohlíží se, jestli ho následuji. Cesta se stáčí k přítoku Mekongu a kopíruje. Potkávám poutníky. Ubezpečují mne, že jdu správně. Začínám fotit. Krajina je nádherná. Podzimní stromy s bílými čepicemi hor. Krása…. Míjím několik pasteveckých osad. Jdu do kopce a nejde se mi zrovna nejlépe. Potkávám pastevce, který říká, že jdu dobře. Krajina kolem je krásně zbarvena podzimním listím. Konečně docházím do Yubongu. Zkouším několik ubytování, ale žádné se mi nelíbí. Pokračuji vesnicí až naleznu ještě nedostavený hotel. Je celkem pěkný. Rozhoduji se, že tady několik dnů přespím a udělám výlety po okolí. K večeři dostávám momo s tibetskou polévkou Tukpa a smažená vajíčka.
Samozřejmostí se už stal tibetský čaj. Kuchyně, ve které sedím nemá žádnou díru k odvětrání zplodin z ohně. Je vidět jen na několik metrů.
7. 11. 2006 - Meili - trek
Ke snídani je opečená rýže s čajem a já dostávám vajíčka. Zase je v kuchyni vidět na několik metrů, ale teplíčko. V mém pokoji je 8°C. Už cítím, že jsem se během mého pobytu v Číně přespal. Balím věci - chci jít na Ice lake. Domorodec mne ale posílá špatně, tak dorazím na Secret waterfall. Cesta je opravdu nádherná. Cestou míjím několik zastavení, kde by poutník měl něco obětovat. Místa jsou přímo mystická. Stojím na jednom zastavení a koukám, co všechno zde poutníci zanechali. Přes modlitební mlýnky, peníze, korále, šatstvo, osobní legitimace atd. - opravdu impozantní. Ze vším tím si jemně pohrává vítr. U samotného vodopádu začíná sněžit. Pomalu se vracím dolů. Cítím nohy. K večeři dostávám Tukpu a placku. Blbnu s dětmi. Po večeři se díváme na telku. Dávají nějaký romantický film, tak občas utrousíme i nějakou tu kroupu. I babička, která nám u filmu rachtá svým modlitebním mlýnkem občas zapomíná odříkávat své mantry.
Po taštičkách momo s vajíčkem, špekem a tibetským čajem uháním na Ice lake. Cesta je silně blátivá. Cítím nohy, jak jsou unavené. Padá sníh. Kolem jezera fotím. Pomalu se vracím do vesnice. U potůčku udělám hygienu. Před vesnicí potkávám dvě stařeny, které nesou z lesa dříví. K večeři je rýže, osmažené brambory a salát. Zase jdu spát kolem deváté. K ránu musím vylézt ze spacáku….to je ale pěkné utrpení.
Uháním na snídani. Dostávám rýži, zeleninovou směs a tibetský čaj. Balím a loučím se. Na cestu ještě dostávám dvě vajíčka. Babička mi naznačuje, že jsem zase vítán. Do sedla vyšlapuji celkem v pohodě. Po cestě trochu fotím. V Hot Spring jsem měl štěstí na partu Číňanů. Bereme si společně taxík do Felai Si. V hotelu si dávám dlouhou horkou sprchu a dávám se dohromady. Přebaluji věci. Pár obrázků po okolí a večeře - rýže s masem. Moc dobré. Večer si čtu.
Ráno jedu taxíkem do Dequinu. Hned po příjezdu nasedám do autobusu do Šangri-la. Po cestě pozoruji krajinu. Je moc krásná i když některá místa jsou naprosto holá (vykácená). Cestou je zase přestávka na oběd. Kupuji si 11 mandarinek za 5,- Y. Na autobusáku v Šangri-la si beru taxíka do hotelu. Při výjezdu z autobusového nádraží chce hlídač 1,- Y. Dám mu ho, ale později to strhnu taxíkářovi. Což se mu samozřejmě nelíbí. V hotelu zase nikdo nemluví anglicky i když je to hotel zaměřený pro cizince. Tentokrát se ubytovávám ve společné ložnici. Spím se čtyřmi Číňany. Jeden šíleně chrápe.
Ještě ranní nákupy po městě. Tentokrát jedu na autobusák městskou linkou. Kupuji si lístek a hned za půl hodiny to jede. Sedím vzadu na "pětce". Pěkně se tam mačkáme. Cesta ubíhá v pohodě. Jedeme bez přestání. V Li-tiangu na autobusovém nádraží potkávám paní, která mi nabízí ubytování. Po příchodu k ní zjišťuji krásný penzionek přímo v srdci starého města. Tak krásné ubytování jsem ještě neměl. Večer se jdu projít po městě. I to město je nejkrásnější, co jsem zatím měl možnost vidět v Číně. Během hodiny vyfotím jeden film. Večer si užívám pohodlí hotýlku.
12. 11. 2006 - Li-tiang
Krásně jsem se vyspal - přímo do růžova. Po ranní hygieně uháním do města. Fotím a fotím. Chtěl jsem se jít podívat i do místního parku, ale vstupné 60,- Y mne odradilo. Procházím se po městě, je opravdu moc nádherné. Jdu na náměstíčko a zase pořídím pěkné záběry. Toto místo je prostě fotograficky výživné. Večer dopisuji deník za několik dnů a jdu se projít po městě. Klasické asijské město - nic nového neobjevuji. Při procházce si uvědomuji, že jsem si na Čínu zvykl. Paní domácí mne zve na večeři. Je rýže s vepřovým masem, výhonky, lusky a nějaké další maso a polévka. Každý má svou mističku rýže a všichni si berou z misek, kde je maso atd. Myslím, že toto hodně rodinu sbližuje.
Opravdu se mi tady spí dobře. Než se vypravím (nasnídám, nafiltruji vodu, umyji atd.) je už skoro deset. Běžím na náměstí. Zase pořídím snad pěkné záběry a snažím se někde získat cyklistickou mapu okolí. Nepodařilo se, a tak si jdu pronajmout kolo a jedu do vesniček kolem Baisha. Vesničky mne ničím neupoutaly. Chvilku se opaluji na louce. Potom jdu navštívit slavného doktora Ho. Přivítal mne, nabídl čaj. Našel v šuplíku dokonce překlad svého životopisu do češtiny. Zbytek doby jen nosil všelijaké pochvalné zápisy a knihy, kdo ho všechno navštívil. Přestalo mne to bavit, tak jsem se rozloučil a odjel na kole do města. Cestou mne ještě upoutaly tváře lidí, ale chtěli zaplatit….tak je nefotím. Vracím kolo a pomalu se vracím do hotelu. Kupuji si lístek na zítřek. Večer přebaluji věci, které nechám v hotelu a dávám je do pytle.
Na autobusáku čekám na můj autobus. Přijíždí trochu později. Ke snídani si dávám momo s nějakou rýžovou omáčkou. Cesta do soutěsky probíhá v pohodě, ale do soutěsky chtějí vstupné, a tak využívám zmatku a dostávám se do soutěsky zadarmo. Je docela horko a já musím vyšlapat několikahodinový kopec. Pěkně se potím, ale krajina je velkolepá. Přestal jsem mít pochyby zda sem jet. Po cestě mi stále někdo nabízí koně, že mi pomůže s batohem. K večeru dostávám průjem. Beru si Imodium. Zřejmě z těch mastných placek, které jsem si koupil v Li-tiangu. Naštěstí to brzy přestalo a já jsem si dal báječnou večeři - kuře se zeleninou a rýži. Později si ještě dávám místní pivo. Mám zase nádherný pokojík s výhledem na hory, který ještě voní novotou. Pokud bude dobré počasí, chtěl bych ráno brzy vstávat a fotit první sluneční paprsky.
Vstávám až v půl deváté, protože jsem v noci fotil hvězdy. Polévka k snídani a pokračuji dále do Daju. Cestou potkávám celkem dost turistů. Dávám si báječný oběd a odpočívám. K večeru konečně dorazím k přívozu. Jak říkala paní u oběda, musím až ke starému. Soutěskou vystoupám až do vesnice. Procházím vesnicí a hledám nějaké pěkné ubytování. Paní před hotelem na mne křičí. Moc krásné místo. Zůstávám. Výjimečně si dávám pivo, potřebuji doplnit tekutiny. K večeři je obalované vepřové se zeleninou. Moc dobré. Po jídle se jdu projít vesnicí.
Autobus ráno přijíždí až k hotýlku - to zařídila paní domácí. Cesta proběhla v pořádku. Po příjezdu do Li-tiangu si dávám oběd a jdu do svého hotelu. Rodina mne vítá. Beru foťáky a jdu do města. Na náměstí pořídím zase několik pěkných fotek. Odpoledne jdu fotit do místní zahrady, kde jsou hodně fotogenické pagody. Moc krásné a klidné místo. Klid a pokoj z tohoto místa přímo vyzařuje. Tady člověk nemůže být nervózní. Cestou na autobusák si kupuji pití a mandarinky. V místní vývařovně si dávám večeři a ještě před odjezdem chci pořídit několik nočních fotek.
Před autobusovou stanicí si dávám snídani. Taštičky momo plněné masem. Na nádraží mě čeká opravdu luxusní patrový autobus, ve kterém jsem ještě nejel. Sedím v patře v krásném koženém sedadle. Hned jsem dostal láhev vody. Zastavujeme na oběd - i ten je v ceně. Odpoledne přijíždíme do Kunmingu. Musím se dostat přes město na jiný autobusák, abych mohl pokračovat do Yuanyangu, což v odpolední špičce ve městě s velkým batohem není moc dobré. Kupuji si lístek na sleeper bus. Mám skoro dvě hodiny čas, tak se jdu projít po městě. Koukám po obchodech a kupuji si laskominy. S půl hodinovým zpožděním vyjíždíme. Kdyby ta postel v autobuse byla o několik centimetrů delší, bylo by to super. Musím se různě kroutit, abych se tam vešel. Potkávám rakušanku a ta mi říká, že je lepší letět do Shenzenu a hranice do Hong Kongu přejet po zemi.
S častými a myslím, že i celkem dlouhými přestávkami konečně přijíždíme do cíle. Ráno ještě dospávám . Beru batoh a jdu najít vhodný hotel. Trošku odpočívám. Vyrážím do města. Dávám si dobrý oběd a kupuji si ovoce. Fotím. Odpoledne nalézám za městem čajovou plantáž. Zajímavé. Ještě nikdy jsem ji neviděl. Ochutnávám lístečky. Jsou hořké a ženy, které o ně pečují jsou nevlídné. Koukám v hotelu na televizi. Běží tu kanál, který je zaměřen na turisty a je v angličtině.
19. 11. 2006 - Yuangyang
Hotýlek mám luxusní. Žádné klíče, ale karta. Na nočním stolku je ovládání světel i televize. V koupelně zase klasika - mýdla, ručník, šampon…. Každých pět dní je v tomto městě trh. Mám štěstí, že to vyšlo na dnešní den. Už v hotelu je slyšet, že se něco venku děje. Vycházím ven a vidím ulice zaplněné lidmi a stánky se vším možným. Potkávám i etnika, která žijí v okolí a přijeli se také podívat na trh. Pánové kouří vodní dýmky, dámy zase okukují stánky s různými parádami. Narváno je hlavně kolem vyšívaných oblečků. Dámy mají na sobě svoje kroje a je vidět, že i tady jsou ženské velké parádnice a mají vkus. Moc jim to sluší. Chodím po ulicích a fotím. Krásné, dojemné. Zase plno života kolem. Představuji si, jak by se líbilo těmto lidem třeba v Plzni. Někteří mají život tvrdý, ale zase celkem jednoduchý. Co je asi lepší?
Ráno ležím v posteli a dívám se na televizi, protože venku prší. Před polednem se počasí umoudří a já vyrážím na Meng Ping - rýžové terasy. Jedu mikrobusem s místními lidmi. Paní s dítětem raději než by si sedla ke mně, tak sedí na stoličce u dveří. Nad políčky jsou vyhlídky. Pohled dolů je moc krásný. Zase přiběhnou místní děvy a nabízí různé turistické cetky nebo průvodce. V horším případě žebrají. Musím se vrátit do hotelu pro stativ. Nečekal jsem nic tak pěkného. Při cestě na políčka se zastavuji v jedné vesničce národnosti Hani. Prohlédnu si vesnici, proběhnu se po rýžových políčkách a vracím se zpátky do Meng Pingu. U jedné vyhlídky stojí vesničanka a chce zaplatit za vstup. Rázně odmítám. Dlouho mne otravuje a potom s nadávkami odchází. Potkávám Francouze, ten se tomu jen usmívá. On raději zaplatil, aby měl od ní klid. Platit by tu chtěl ale každý a pokud na to člověk bude přistupovat stane se to běžným a ještě se to
rozšíří. S mladou Korejkou, kterou jsem poznal už při cestě tam se vracím zpátky do města. Bere nás do auta jeden americký fotograf, který má auto pronajaté i s řidičem. Batoh mu do kopce přinesla místní dívka. Ten má ale servis. Večer balím a připravuji se na cestu zpět do Kunmingu.
Probouzím se a prší. Ruším, i když toho budu později litovat, dnešní program , a to návštěvu trhu v jedné vesničce v okolí. Místo toho se jedu podívat na terasovitá políčka do jedné vesnice. Musím to také zrušit, protože bych se nestačil vrátit zpátky. Ztratil jsem hodně času čekáním než autobus vyjede. Jen a jen popojíždí. Vyjedu tedy jen kousek za městečko a brzy se vracím. V sousedním hotelu mi recepční říká, že už dneska žádný autobus do Kunmingu nejede. Otráveně se procházím městečkem. Jdu se podívat na autobusák a autobus tam stojí. Sláva. Je to zase jiný typ, než se kterým jsem jel do Yuangyangu. Cesta v pohodě. Zase celkem časté zastávky.
Jsem celkem vyspalý z autobusu, tak se jdu projít po městě. Doprava je tu pěkně hustá. Hodně lidí tu kulhá, tak jsem pořád ve střehu, aby mi také někdo nesejmul. Měl jsem docela problém najít vybraný hotel. Zase mi tu lidi kývou na něco, čemu nerozumí. A zase se mi vyplatilo zvýšit hlas. To na ně funguje. Hotel zase tak úplně super není. Na obrázkách vypadal podstatně lépe, ale špatný také není.
Ráno vstávám ještě za tmy. Nakonec se stejně zapovídám s jedním kanaďanem, tak stejně přijedu na nádraží až na osmou. Čekám také dlouho na místní autobus MHD. Z autobusáku jedu hned a vypadá to, že prvním autobusem. Zase Číňané u přepážky předbíhají, tak je posílám na konec fronty. S přestávkami na WC dojíždíme do Shilingu. Je tu šíleně čínských turistů. Dávám si dobrý oběd a vyrážím na prohlídku. Je to opravdu zajímavé. Číňané z toho dělají vždycky velkou atrakci s velkým vstupným. I tady se Číňané fotí u každé pitomosti. Celým areálem provází slečny v krojích. Jak kýčovité… Už jsem si myslel, že mi v Číně nic nepřekvapí, ale při vstupu na místní toalety mě dostaly LCD obrazovky nad každým pisoárem, ale i na každém záchodku. Pozdě odpoledne se vracím. Paní mi zase zkouší nasadit vyšší cenu. Jedeme tentokráte mimo dálnici, tak je cesta delší. Večer kupuji trs banánů a zapomínám u trhovce stativ. On ale čeká na místě a hned, jak mne vidí, tak se hlásí. To mi opravdu hodně překvapilo. To jsem si o Číňanech
nemyslel. Existují zřejmě i výjimky. Dávám mu drobné za odměnu. On odmítá, ale vnutím mu bankovku.
Po probuzení a ranní hygieně uháním do města. Procházím různými obchůdky. Občas dostanu pozvání v čajovnách na čaj. Odpoledne mi to už nebaví. Vracím se do hotelu a večer se připravuji na zpáteční cestu domů. Dopisuji zase deník za několik dnů. Byl jsem si také nakoupit ve Wall-Marketu. Je zajímavé pozorovat co všechno tam mají. Koho to nebaví, vedle v regálu mají na polici úhledně svázané nohy. Různé druhy ptactva atd.
napsal: Martin Uhlíř
» Praktické informace naleznete zde.
