Profesionál
Elbrus leží ve střední části kavkazského pásma mírně vytrčený k severu - vlastně mimo hlavní kavkazský hřeben, tedy v Rusku (Kabardino - Balkarská autonomní oblast). Tento hřeben zde tvoří hranici s Gruzií a blízkost Abcházie a na ruské vzdálenosti i obou Osetií a potažmo i Čečenska způsobuje určitou ruskou nervozitu, projevující se na hlavních silnicích zhušťujícími se policejními a vojenskými kontrolami, v horách pak mnoha vojenskými tábory s ještě četnějšími pozorovatelnami a systémem pečlivě kontrolovaných vstupních povolení - bumažek. Vzdálenost Čečenska od oblasti Elbrusu odhaduji na 150-170km. Zdá se mi, že místní lidé (a to nejen tzv. Velkorusové) nemají k Čečencům zvlášť vřelý vztah (banditi, zloději, extrémisti a mnoho dalších přízvisek).
Do cílové oblasti našeho base-campu ve vesnici Elbrus jsme dorazili po cca 105 hodinách a údajně 4000 km putování, které turistům, zvyklým na standardní podmínky, rozhodně nemohu doporučit. Po příjezdu mezi 3. a 4. hodinou ráno, postavením stanů, mírném dospání a první obhlídce okolí se téměř všichni účastníci sešli večer v místní restauraci - šašlikárně. Tu jsme obsadili téměř celou a protože vodka byla dosud levná (cena se zdvojnásobila až při dalších návštěvách), prostějovsko-ostravsko-slovenské jádro konzumentů a zároveň za střízliva zpěváků svou produkcí uchovalo zbylá místa volná. Jejich výkony mi připomněly blahé časy návštěv sousedů z NDR, i můj postoj k nim byl v takových chvílích podobný. Místní to sledovali částečně s nadhledem, částečně naštvaně, hlavně zvenku a pro obsluhu to byla daň za kšeft. Jediní hosté, kteří okolo 22. hodiny přišli a setrvali, byla čtyřčlenná skupinka vojáků z blízké větší posádky (jak se později ukázalo, právě tam se udělovaly propustky do uzavřených oblastí).
Průvodci vojáci
Vojáci netvořili homogenní skupinu - dva byli poddůstojníci nebo nižší důstojníci a věkem byli bližší většině naší výpravy (průměr našich odhaduji okolo 24 let) a také se po chvíli nechali vtáhnout do zábavy a tanců, přestože jazyková bariéra byla zřetelná. Další dva vojáci mi zprvu nebyli jasní, ale protože stupeň mé zábavy s vlastními lidmi byl dost nízký a tito dva se začínali bavit s jazykovými obtížemi s kolegou od nás, přisedl jsem si k jejich stolu, aktivizoval středoškolskou ruštinu (díky paní profesorko za úspěšnou buzeraci) a nejprve v mezích svých možností překládal (tlumočil je moc vznešený výraz a tuším, že ani to překládání nebylo nic moc) a po chvíli se vnořil do hovoru, který byl vzhledem k oběma ruským účastníkům pro mne velmi zajímavý. Ukázalo se totiž, že více než dvoumetrový kulturista bez hodnosti s dobráckým výrazem v typicky kulaté slovanské tváři a bezelstnýma očima (hlava se mi vůbec nehodila k masivnímu zbytku těla), stále se usmívající a celkem málomluvný, je osobním strážce m vo
jáka druhého. Ten byl ale zcela jiná kategorie. I když si o sobě myslím, že se nenechávám v hodnocení lidí příliš ovlivňovat jejich fyziognomií a "image", tady jsem se neubránil určitému respektu, který muž vyzařoval. Pro ženy musel být velmi přitažlivý, osmahlý, se světlými nakrátko ostřihanými vlasy, modrýma očima a s ostře řezanými rysy - prostě jak klaďas z amerického nebo sovětského filmu. Řekl mi o sobě, že je plukovník, velitel celé oblasti a Váňa je jeho ochranka.
Přiznám se, že celý, téměř tříhodinový, hovor s ním byl pro mne novou zkušeností. Posuďte sami, i když o sobě popustil málo informací, případně jenom obecných a to po mých několikanásobných verbálních atacích. "Jsem ze severu. Rodinu tu nemám, je nahoře. Je mi 44 let, vystudoval jsem vojenskou akademii, moje první působiště bylo v bývalé NDR. S Váňou jsem prožil celý Afghánistán a už u mne zůstal. Šamil Basajev byl můj osobní protivník, bohužel mi ho zabili ti z OMONu. Ale Maschadov také není špatný. Gorbačov to všechno pokazil, o Jelcinovi nemluvě, dělal nám jenom ostudu. Nebýt politiků, je celá otázka Čečenska vyřešena během několika týdnů." Dělal na mě dojem, že by stejně profesionálně a loajálně sloužil carovi, Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi …. V 68 mu bylo asi 10 let, ale osvobodit by nás šel kdykoli znovu - co si ale o všem myslel doopravdy, nedokážu odhadnout.
To proto, že působil velmi inteligentně, vyznal se v historii, byl sečtělý (od nás Hašek, Hrabal, Seifert …), viděl mnoho našich fil mů (Ostře sledované vlaky, Markéta Lazarová, Kolja, Obecná škola a další - no čuměl jsem). Prostě třeba po zkušenostech s Francouzi nebo Angličany - Praha je někde v Jugoslávii - šok. Když jsem z něj tahal názory k aktuální politice, téměř vždycky řekl: "Nu čto, davajme o chakeju!" A to jsem koukal zase, protože věděl o českém hokeji neskonale víc, než já - jmenoval mi naše útočné trojky, které kdyby nejmenoval, nevzpomněl bych si na ně, jména jsou mi povědomá z doby kdy jsme neměli televizi a zapamatoval jsem si z té doby jenom brankáře Mikuláše, cca roky 1961-5 (pro nepamětníky směrem zpět Hašek-Holeček-Dzurila-Nadrchal - snad jsem jich moc nevynechal), no prostě to musel mít načtený! "Nejvíc jste nás zklamali, že jsme ve finále prohráli se Slováky a ne s vámi, na vás jsme zvyklí!" O generálu Lebeďovi jsem se nedozvěděl nic víc, než že ho byla škoda a byl naděje Ruska. Proč se
Rusko za cenu takových ztrát lidských, finančních i mezinárodně politicko prestižních snaží ovládnout Čečnu - jeho osobní názor - "V ot politika" a "Máme dobré zpěváky - vy máte Gotta, my Vysockého". Ale Vysocký protestoval po 68 proti naší okupaci - "No to víš, ty umělci, mají v tom často zmatek."
Myslitel, velitel?
Takže nakonec znovu: nevím, co si doopravdy myslel, jenom se mohu domýšlet - je to historický ruský dril nebo co, protože to, co jsem vám popsal, je , jako by to byli dva různí lidé. Že by paraela obecně vojenská? Nebo z Třetí říše? Mail mi nedal. Fotografická dokumentace neexistuje, od chvíle, co přišli, nikdo nesměl fotit. Přestože jsem získal pocit zvláštního kulturního kontaktu a spříznění, jsem přesvědčen, že kdyby nastala situace, v níž bych byl na "druhém břehu", s klidem a chladnokrevně by mě zlikvidoval. Sympaťák. Profesionál.
Jak jsem čítal v knihách nebo v titulcích filmů: "Volně podle skutečné události".
napsal: Michal Glykner
