Tyrnauz
Byli jsme zvědaví na místní trh a také nás trápila skutečnost, že pro obdarování našich blízkých doma jsme měli všehovšudy dva páry pletených ponožek a jednu beranici. Ponožky jsem získal výměnou za českou konzervu s čočkou a bonus několika sladkostí, přičemž obě obchodující strany byly zjevně spokojeny s výsledkem byznysu.
K cestování do města jsme hodlali použít autobus, který, jak jsme si již dříve všimli, občas projížděl vesnicí. Na otázku, kdy že autobus pojede, místní odvětili, že určitě ano a pokud ne dnes, tak zítra snad určitě. Jelikož jsme se chtěli do města dostat ještě dnes a pohrávali si s odvážnou myšlenkou se dokonce týž den vrátit, zvolili jsme další způsob, jak se tam dostat, použít tzv."maršrutku". Ta spočívá v tom, že místní občan nemaje vlastního dopravního prostředku, jde k silnici a nějakou tu avtomašínu si jednoduše stopne. Za tuto dopravu neplatí, čímž se odlišuje od cizince, který si též stopne avtomašínu, ale při nástupu si musí dohodnout cenu za odvoz. Tímto způsobem jsme tedy dorazili do Tyrnauz. Řidič nás dovezl přímo před tržnici a nabídl se, že na nás do večera počká a vezme nás i zpátky. S radostí jsme souhlasili a vydali se na obhlídku.
Tržnice
Městečko mne překvapilo svou čistotou a udržovaným středem města, na ruské poměry nevídaným pořádkem. Jelikož mi docházela místní světová měna, chtěl jsem vyměnit své dolary za potřebné ruble. Z hor jsem byl zvyklý, že výměna z ruky do ruky je bezproblémová. Chodil jsem tedy po ulici a ptal se kolemjdoucích, zda by nějaké ty rublíky nevyměnili, ale narazil jsem na nezájem, zvláště když jsem vysvětlil, že nejde o tisíce dolarů, nýbrž jen o menší částku. Kurz jednoho dobráka dva ruble za dolar, jenž mi nabízel, se mi nezdál příliš výhodný, u vědomí toho, že v bance bych dostal šestnáctkrát tolik. Onen mužik už asi dlouho neviděl kurzovní lístek, nebo se inspiroval metodami českých veksláků. Nezbylo tedy než najít skutečnou banku, což se podařilo a výměna dopadla k mé plné spokojenosti.
Posíleni tou správnou tvrdou měnou jsme vykročili k návštěvě tržnice. Ta byla na bývalém stadionu a skládala se z dřevěných stánků a nákladních aut. Z nabídky převažovala ruská vodka pod všemožnými názvy a doma pěstovaná zelenina a ovoce. Také tam pobíhala bábuška s otlučeným plechovým umyvadlem, kde pod utěrkou ukrývala vonící pirožky, jimž nešlo odolat. Měla mé oblíbené kapustové a když jsme ji během dne navštívili už poněkolikáté, měla radost, že nám chutná a že má ten den dobrou tržbu. Nám zase nekručelo v břiše a ani ten igelitový pytlík, který v obchodech prosazuje naše milé ministerstvo zdravotnictví, nám vůbec nechyběl.
Z vlastních nákupů jsem začal hledáním potravin na cestu domů. Chtěl jsem zvláště místní uzený sýr, pivo a trochu vodky, aby několikadenní cesta lépe ubíhala. V jednom ze stánků prodávali i různé baterie. Řekl jsem si, že vyzkouším jejich sortiment a sáhl do brašny pro svůj fotopřístroj. Vyndal jsem z něj své již unavené baterie a podal je prodavači. Ten si je důkladně prohlédl a začal hledat v krabicích. Mezitím se u nás utvořil hlouček lidí, kteří začali projevovat úctu mému fotopřístroji, hlasitě vyjadřovali pochvalná slova, což mi, přiznám se, dělalo dobře. Vtom se prodavač vynořil ze svých zásob a podával mi přesně tu baterii, kterou jsem chtěl a jíž je problém sehnat i v "západnějších" zemích.
Cizinci z Čech
Okukujícím zvědavcům neušlo, že se s nimi sice dorozumíme, ale že naše ruština má přeci jen jiný přízvuk. Když se jim nepodařilo umístit náš původ do některé z pobaltských republik, prozradili jsme, že jsme Češi. A rázem tu byla příležitost k oslavě a pohoštění. Objevila se vodka a proslavené "stakany", jejichž objem se dá přirovnat ke čtvrtlitrovému hrnku. Vypil jsem půlku prvního stakanu a cítil, že to nebude jednoduché. Moje výmluvy, že u nás se pije spíš pivo, nikdo nebral vážně a skutečnost, že jsem stakan nevypil najednou, se jim jevila nanejvýš podezřelým činem, nejde-li o urážku. Nakonec však přeci jen uznali, že jsme zchoulostivělí cizinci a jeden z nich, Kabardinec Josef, nás odvedl do místní osvěžovny, kde hodlal pokračovat. On sám byl středně vysoký, asi padesátipětiletý a jak jsem u dalších sklenek poznal, značně sečtělý a zcestovalý. Pravda, většinu svých cest projel s Rudou armádou, však i u nás byl v šedesátém osmém coby "osvobodítěl". To však nic neubíralo na jeho inteligenci a lidskosti.
Po obligátních otázkách odkud tedy jsme a co tu vlastně děláme, jsme se v debatě opět dostali na Kavkaz. Když Josef zjistil, že bydlíme někde v horách ve stanech, začal nás přemlouvat, že má velký dům a že se musíme k němu přestěhovat. Dlouho jsme vysvětlovali, že jsme přijeli kvůli horám a že jsme tu poslední den. Za každou větou nám oznamoval, že Kabardinci jsou naši bratři a vyžadoval slib, že toto budeme říkat všem u nás v Čechách. Moc mu na tom záleželo. Zřejmě tušil, že jeho pohled na kavkazskou politiku a její problémy se hodně liší od toho, co u nás prezentují média. Čas však ubíhal a my jsme se museli rozloučit.Vyndal jsem peníze, že zaplatím útratu, ale Josef prohlásil, že jsme jeho hosté a tedy že platí on. Útrata se blížila jeho měsíčnímu platu a proto jsem trval na tom, že zaplatím sám, jenže po pohledu do jeho očí jsem pochopil jak nesmírně ho tím urážím a proto jsem ho nechal ať to vyrovná. Při loučení jsem mu tedy alespoň věnoval svou buzolu. Pak už jsme šli na smluvené místo odvozu, řidič už
tam čekal a celou cestu zpět jsem přemýšlel o tom zvláštním setkání s Josefem.
Lidé na Kavkaze
Tento příběh jsem napsal, abych vyjádřil svou úctu lidem žijícím na Kavkaze, jsou příjemní, pohostinní a přátelští možná víc než ti, které znám u nás. Pro ty, kdož chtějí vidět nádhernou přírodu, poznat krásné hory a potkat tyto lidi, mohu Kavkaz vřele doporučit. Jen doufám, že to nebudou namyšlenci, kteří jsou přesvědčeni, že jsou něco víc a že nebudou dělat ostudu ani sobě ani své zemi.
P.S. Jako památku na celou tu nevšední cestu jsem do své domoviny dovezl kromě naexponovaných filmů též láhev vodky (óóó pravá vodečka Stoličnaja), dvě ruská piva, trochu uzeného sýra a několik lehce svíravých myšlenek na možnou nákazu žloutenkou či jinými chorobami. Pravděpodobnost jejich propuknutí je, ostatně jako u všeho v životě lidském, takříkajíc padesát na padesát. Buď je budu mít - nebo ne.
napsali: Martin Uhlíř a Roman Ketner
