Oblast ohraničená na severovýchodě čínskou provincií Aksai Čin , na jihu zelenými svahy Himáčal Pradéše a na západě Kašmírským údolím, patří k nejpustším krajinám světa. Jen málo mraků si najde cestu přes hlavní himálajské hřebeny, a tak je z Ladakhu poušť. 59, 000 kilometrů čtverečných vysokohorské pouště, chcete-li měsíční krajiny, svět uhrančivého ticha, lemovanými dvěmi nejimpozantnější pohořími na severu Karakoram na jihu Himálaj.
Při letu do Moskvy se mnou seděli dva Rusové, kteří se vraceli ze své týdenní dovolené lovu ryb. Za dvouhodinový let jsme stačili vypít flašku whisky, několik piv a dobře jsme si i popovídali. Oni stačili ještě usnout a šíleně chrápali. V letadle do Delhi se mnou seděli dva Indové, kteří se chystali na pracovní stáž do Kolína. Jeden byl mechanik a druhý programátor. Celou cestu jsme povídali o všem možném. Dostalo se i na výuku češtiny. Nesmím opomenout nesmírný chaos, který vládl při nástupu do letadla. Většina spolucestujících byla Indů.
29. 7. 2005
Po příletu do Delhi jsem do šesté hodiny ranní odpočíval v letištní hale. Poté jsem vyměnil peníze a šel pro taxi. Na radu průvodce i mých nových přátel jsem si vzal státní taxík. Nechtěl jsem se hned první den dohadovat s rikši. Ukázalo se však, že jsem si moc nepomohl. Cena byla vyšší než měla být a ještě mě odvezli do nějakých turistických informací, kde se mi snažili rozmluvit cestu do Ladakhu. Když se jim to nepodařilo, začali tvrdit, že cesta do Manali je z důvodu dešťů pro autobusy uzavřena. Pokud se tam chci dostat, musím si vzít drahý taxík. Naštěstí jsem jim neuvěřil a nechal jsem se odvést na hlavní autobusovou zastávku v Delhi. Koupil jsem si lístek do Manali a čekal do večera, kdy měl autobus odjet. Celou dobu jsem strávil na lavičce v autobusové hale. Bylo takové horko, že rychlejší pohyb vyvolal velké pocení. Ležel jsem na lavičce a pozoroval dění kolem. S dvouhodinovým zpožděním jsme vyrazili z Delhi. Jednou jsme se i vraceli zpět na místo odjezdu.
30. 7. 2005Téměř šestnáctihodinovou cestu jsem prospal nebo probděl. Autobus pravidelně zastavoval na pauzy. Jednou zastavil u železárny, asi ve dvě hodiny ráno. Dělníci pracovali velice primitivním způsobem bez jakékoliv mechanizace. Po příjezdu do Manali se na mne zase vrhli různí naháněči. Sám jsem si našel hotel a koupil lístek do Kazy. Odpoledne jsem se procházel po Manali. Zkoušel jsem psát deník, ale byl jsem unavený a v půl sedmé jsem šel spát.
31. 7. 2005Brzy ráno vstávám a uháním na autobus. Potkávám se s Míšou. Přijela už předevčírem z Varanásí.Cesta do Kazy příjemně utekla. Projížděli jsem nádhernou krajinou s výhledy. V Kaze jsme našli příjemné ubytování v klidné části města. Nesmím opomenout na kluka z Čech, kterého jsme potkali v autobusu. Na cestách je devět měsíců. Dostávám od něj zajímavé informace z Nepálu.
1. 8. 2005V noci jsem se moc nevyspal. Ráno zkouším jít něco vyfotit, ale nic zajímavého jsem nenašel. Před polednem jdeme vyřídit povolení do zakázané oblasti. Stálo nás to čtyři hodiny, ale bez větších problémů. Kupujeme benzín do vařiče a odpoledne odjíždíme do Ki gompy. Na zastávce trochu fotím. Gompa je docela zanedbaná, ale mniši se o nás celkem dobře starají.
2. 8. 2005
Ráno nám mniši dávají k snídani trampu (pražená mouka z ječmene). Krátce fotím kolem gompy. Potom odcházíme z Ki gompy do Kibberu. Cestou nás chtějí nabrat na korbu traktůrku místní lidé. Odmítáme, protože se aklimatizovat chůzí. Ubytovali jsme se u bratra našeho domácího z Kazy. Odpoledne byla krátká procházka. Potkali jsme místního učitele. Příjemný rozhovor. Večer se ptáme na cestu přes sedlo. Dostáváme podle mého názoru nedostačující informace. Docela mne to překvapilo. Hlavně nás místní lidé odrazují od této cesty. Je prý velmi náročná, nebezpečná a neznáme místa na brození řek (s tím brozením se to později potvrdilo). Působí to špatně na psychiku, už tak to víme, že to nebude žádná procházka. Doporučují nám si najmout alespoň oslíky.
3. 8. 2005Brzy ráno jsem chtěl jít fotit, počasí se však umoudřilo až kolem osmé. Odcházíme do "Čičongu". Cestou fotografuji. Po příchodu do vesnice se nás ujal příjemný chlapík. K obědu nám dal nejdříve jogurt, potom rýži s jogurtem a zapíjeli jsme to lemon tea. Po cestě jsem se vykoupal v ledovcové řece - velice osvěžující. Při cestě zpátky jsme šli přes políčka. Chtěl jsem fotit rolnice, místo toho jsem dostal pozvání k ohýnku a mističku s tsampou.
4. 8. 2005Před sedmou hodinou odcházíme z Kibberu směr sedlo Parang la. Postupujeme pomalu. Pravidelně odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Bojíme se výškové nemoci.Mám celkem těžký batoh. Odhaduji ho na cca 35 kg. V poledne potkáváme dva místní domorodce s oslíkem. V jednu hodinu odpoledne přicházíme do kempu a rozhodujeme se zůstat.
5. 8. 2005Ráno začínáme sestupem k řece. Od řeky začíná výstup k sedlu Parang la. Občas se necítím dobře, ale zvládám to. Na jednom z odpočívadel se najednou přihrne několik skupin domorodců a nakonec i indická armáda. Kontrolují nám naše pasy a povolení ke vstupu. Jsou v pohodě. Loučíme se a pokračujeme ve výstupu. Při obědě nás dojdou dva domorodci, které jsme potkali včera. Dal jsem jim müssli, ale podle mých zkušeností jim nechutná. Ale snědli všechno, co jsem jim dal. Oba domorodci čekali až budeme pokračovat ve výstupu. Když jsme se zvedli, nabídli nám, že nám jeden batoh naloží na svého oslíka. Odmítáme. Nakonec přece jeden batoh putuje na hřbet oslíka. Ten po několika metrech ztrácí rovnováhu a padá. Chci si nést svůj batoh sám, ale domorodci trvají na svém. Do kempu pod sedlem Parang la docházíme s Míšou jako druzí. Míša nese mojí tašku s foťákama a já nesu její batoh. Domorodci už na nás čekají. Radí nám, že si máme umýt nohy a pokračovat s nimi do jejich místa na přespání. Oni spí jen pod širákem. Nemají nic na přečkání noci ve výšce kolem 5200 m.n.m. Nakonec zůstáváme v kempu a oni odchází několik set desítek metrů nad nás. Noc proběhla v pohodě.
6. 8. 2005Ráno vstáváme po šesté hodině. Oba domorodci nás už vyhlížejí. Jak jsem včera pochopil z jejich řeči, chtějí nás převést přes sedlo. My si ho ale chceme přejít sami. Nakonec to vzdávají a odcházejí sami. Hlavně z důvodu, že kdyby na nás ještě chvíli čekali, nemuseli by přejít přes ledovec, který je hned za sedlem Parang la. Oslík by se příliš hluboko bořil do sněhu. Kolem poledne přicházíme do sedla. Fotografujeme. Chvilku nám trvá najít správnou cestu přes ledovec. Na konci ledovce při přecházení ledovcového potoku jsem uklouzl a rozřízl jsem si ruku. Dáváme si oběd a pokračujeme v sestupu dolů. Dole pod ledovcem byl japonský kemp. Potkáváme dva domorodce, kteří nám pomáhali do sedla. Odcházíme do dalšího kempu. Po cestě ještě fotografuji koně.
7. 8. 2005
Hned ráno překonáváme řeku Parang. Celý den jdeme podél řeky. Odpoledne nás občas přepadne mírná sněhová přeháňka. Večer se nám už nepodaří přejít ledovcovou řeku z důvodu vysoké hladiny. Proto zůstáváme v blízkém kempu do rána. Hladina by se měla přes noc snížit. V kempu jsou už postavené stany Rumunů a Maďarů. Indičtí průvodci nám pomáhají stavět stan, který se nám nedaří postavit. Fouká silný vítr. Za několik vteřin stojí a indičtí průvodci nás zvou na čaj.
8. 8. 2005Ráno vstáváme a Rumuni a Maďaři ještě spí. Indové už vaří čaj a připravují těsto na tibetský chléb. Balíme, snídáme a při odchodu z kempu dostáváme dva chleby. Po dvou hodinách chůze potkáváme dvě Němky. Cestují na kolech už 2,5 roku. Mají pronajatou skupinu oslíků a průvodců. Míjíme se s nimi už několik dnů, ale ještě jsme je neviděli jet na kole nebo jít pěšky. Většinu času se vezou na oslíku. Zajímalo by mě, kolik už najeli na svých kolech, když už jedou tu pouť po Asii. My se ale připojujeme ke skupině, protože nás čeká brodění už dosti velké řeky Parang. Po obědě přicházíme za celkem rychlého tempa k brodu. Průvodci zkouší hloubku, potom jdou oslíci a nakonec jdeme ve skupině i my. Jednomu průvodci jsem svěřil svoji brašnu s fotoaparáty a druhému svoje boty. Celkem úspěšně se brodíme, i když jsem málem ztratil svoje žabky, které jsem si provázkem přivázal k noze. Na druhé straně relaxujeme a koupáme se. Po několika metrech chůze zjišťujeme, že krajina se zásadně změnila. Hodně fotografuji. V kempu, kde jsem se rozhodli strávit noc, potkáváme skupinu s Němkami a jejich průvodce, kteří nám pomohli zdolat v poledne řeku.
9. 8. 2005Po snídani jdu hned fotografovat. Úžasná krajina. Z kempu odcházíme až po desáté. Několik hodin jdeme pouští. Je hrozné horko v dálce se tetelí horký vzduch. V dálce vidím skupinu divokých oslíků a viděl jsem také jednu ještěrku. Po poledni je už vidět Tso Moriri. Blankytně modrá voda, po stranách jezera béžové vrcholky hor s nádhernými bílými čepicemi. Zkouším fotit místní ptactvo. V kempu potkáváme zase Rumuna a Maďary. Rozhodujeme se v kempu zůstat. Do Korzoku je to 6 hodin a bez vody. Večer jdu fotografovat západ slunce nad jezerem.
10. 8. 2005Vstáváme po páté, snídáme, filtrujeme vodu. Dnešní cíl je cesta do Korzoku. Jdeme podél břehu Tso Moriri. Je šílené horko. Potkáváme stádo jaků, kteří jdou podél břehu a pasou se. Cestou hodně fotografuji jezero i okolí, je to tu magické. Kolem třetí hodiny přicházíme do Korzoku. Bolí mne hlava a jsem malátný. Dáváme si Dhal bhat, čaj a Mirindu. Hledáme ubytování. Po několika návštěvách jsme se ubytovali za 120 INR. Jdeme se vykoupat do Tso Moriri. Krátká procházka vesnicí. Na večeři jdeme do stanu postaveného hned vedle gompy. Je neuvěřitelné sledovat děj. Každou vteřinu se něco děje.
11. 8. 2005
Hned ráno jdeme filtrovat vodu. Při cestě zpátky si kupujeme jídlo na další trek a zastavujeme se na snídani hned vedle gompy. Dávám si pět Čapátí (placky z mouky) s džemem, milk tea a lemon tea. Pro chuť výjimečně kolu. V jedenáct hodin opouštíme Korzok. Ve dvě hodiny odpoledne děláme přestávku na filtraci vody, trochu jídla a já peru tričko. Z cesty na nás mává z vojenského náklaďáku řidič, jestli nechceme jet s nimi. Využíváme toho a na korbu putují naše batohy. My jdeme do kabiny. Je celkem prostorná a pohodlně tam sedí šest lidí. Cestou míjíme silniční dělníky, kteří opravují silnici. Občas se na cestě objevují pronajaté džípy, což komplikuje už tak slabou průjezdnost silnice. Auta se musí složitě vyhýbat na úzké cestě. Po hodině a půl cesty vojenským náklaďákem přijíždíme k jezeru Tso, kde uvízl turistický autobus v písku. V dálce prochází nomádi. Kolem jezera je jen písek s občasnou vegetací. Voda žádná, ale přes to překrásné místo. Dvě hodiny fotografuji. Během této doby se obě osádky vozů pokouše jí vyprostit autobus. Kolem páté nasedáme do autobusu, který nás poveze do vesnice Sumdo. Po šesté hodině jsme v Sumdo. Od jednoho průvodce dostáváme tip na ubytování v místní tibetské škole. Když docházíme do areálu školy, vítají nás desítky školáků. Pan ředitel nás pak ubytovává v jedné místnůstce a přináší nám konvici s čajem. Místní škola je internátní. Jsou zde i děti nomádů. Z předmětů mají: tibetštinu, angličtinu, přírodopis, matematiku. Učí se od března do listopadu. Zbytek měsíců je volno z důvodu velkých mrazů. Ve škole je 67 žáků od šesti do jedenácti let.
12. 8. 2005Ráno mají děti ve škole k snídani zase momo. Ochutnal jsem a chutná jako knedlíky. Jdu se projít vesnicí a fotografuji. Udělal jsem si i exkurzi ve třídách. Ve vesnici je snad jediná pumpa. Místní pořád přicházejí ze všech stran s různými kanystry pro vodu. Plný kanystr si naloží na záda a jdou domů. Odcházíme ze Sumdo až v 11 hodin. Je hrozné horko. Jdeme kolem slané řeky a jsou cítit výpary síry. Ve vesnici, kterou nomádi používají jako své zimní stanoviště se rozhodujeme zůstat. Šli jsme přes ten největší hic a já se cítím docela unaven. Děláme procházku po vesnici.
13. 8. 2005Ráno vycházíme v půl sedmé. V osm hodin nám zastaví terénní auto a sveze nás až skoro k Tso Karu. Řidič věděl o naší návštěvě Sumdo. Před Tso Karem zastavujeme a zve nás na čaj ke svému příteli. Na návštěvě zjišťujeme, že tato nomádská osada má své zimní sídlo ve vesnici, ve které jsme minulou noc spali. Pro své putování mají nomádi vytyčenou oblast (každá vesnice). Stěhují se zhruba 3x až 4x do roka. Ve své vesnici jsou tak tři zimní měsíce. Panu domácímu je 27 let a už má tři děti. Svěřil se nám, že letos byla krutá zima a má málo mléka. Přes zimu se zdržují nomádi ve své vesnici jen co nejkratší dobu, protože zvířata rychle spasou trávu pod sněhem. Někdo pěstuje jaky a někdo kozy. Vzájemně si pak vyměňují mléko nebo maso. Jaky nechávají přes léto volně pást. Když se pasou jsou silní a ubrání se i vlkům. Věci, které si nemohou vypěstovat, si jezdí nakoupit do Sumdo a potom terénním autem do Korzoku. Cesta přes Tso Kor je neprůchodná. Včera v osadě probíhala svatba. Je škoda, že jsme ji zmeškali. Oslava skončila ve 3 hodiny ranní. Za dobrý čaj jak tibetský, tak ten černý s mlékem od nás dostali fotografie Dalai Lámy. Udělalo jim to velkou radost a hodně děkovali. U vedlejšího stanu nám stařenka nabízela kameny XI, pletené rukavice. Já jsem si nakonec od ní koupil jačí sýr - tvrdý jako kámen. Samozřejmě jsem si ji vyfotografoval když dojila jaky. Vnitřek stanu mi zakázala fotit. Za hodinu jsme došli k Tso Karu. Přes poledne jsme lenošili, protože teploměr ukazoval 34?C, což jsem odmítal šlapat dál. Odpoledne jsme se přesunuli do vesnice u gompy Thukoe. Ve vesnici bydlelo jen několik stálých obyvatel. Několik desítek dělníků na stavbu silnice a v zimě nomádi. Nad vesnicí se dokončovala nová gompa.
14. 8. 2005Klasická ranní prohlídka vesnice a gompy. Čaj u sestřičky v místní ošetřovně a cesta k hlavní silnici do Lehu. Cestou ještě fotím dělníky na silnici jak rozbíjí kamení. Pak jen dlouhá cesta po prašné silnici v poledním žáru. Na poslední tři kilometry se nám podařilo stopnout kamion. Dovezl nás až na hlavní silnici, kde jsme přesedli po asi 15 minutovém čekání do kamionu mířícímu do Lehu. Jeli jsme v koloně pěti kamionů rychlostí kolem 10 km/hod., celou cestu. Při odpolední přestávce nás řidič pozval na čaj. Byla to másala. Výborná! V Upchi jsme se nechali vysadit. Zaplatili za stopa 100 rupií. Dali jsme si dobrou večeři a domluvili si ubytování přímo v restauraci za 50 rupií.
15. 8. 2005Vstáváme za hřmění motorů. Dáváme si druhou snídani a přesunujeme se stopem do Tikse. Za stopa jsme zaplatili 50 INR. Jeli jsme cisternou. Když jsme se ubytovali, následovala procházka městem a návštěva gompy, která se tyčí nad městem. Je dost komerční, ale nádherná. Fotografuji interiéry. Večer potkáváme Čechy, kteří zde vyučují angličtinu. Dávají mám zajímavé kulturní tipy.
16. 8. 2005
Ranní pudža v Tikse mě moc neoslovila. Dostavilo se jen nepatrné množství mnichů, kteří se ani nesoustředili na to, co dělají. Na focení to ale stačilo. Po snídani, která byla výborná, odjíždíme stopem do Karu. Potom autobusem do Takto, kde se koná slavnost. Přijíždíme přeplněným autobusem. Lidé už jedou i na střeše. V areálu gompy je mnoho stánkařů s převážně tibetskými produkty. Sama slavnost byla jen komedie pro turisty. Ve srovnání s Nepálem - pohroma. Bylo ovšem příjemné počasí a přišli příjemní a zajímaví lidé, tak se to tam dalo vydržet. Mezi Čechy, kteří se slavnosti účastnili, byl i Karel Wolf, se kterým jsme si vyměnili několik emailů ohledně promítání. Začal roční cestu po Asii se svojí přítelkyní. Zpátky z Takto jedeme malou dodávkou. V půli cesty přisedá stařík do kufru auta. Vypadá to, že ho každou chvíli musíme ztratit. Sedí v kufru a drží se zadní sedačky.
17. 8. 2005Dnes má přijet do Lehu Dalai Láma. Vstáváme brzy, loučíme se s rodinou, u které bydlíme a jdeme chytit nějaké vozidlo do Choglamsaru. Naši domácí se tam také chystají. Mají 21 dnů staré miminko a chtěli by od Dalai Lámy pro něj dostat jméno. Na silnici zjišťujeme, že dnešek je pro místní opravdu něčím výjimečným. Skoro všechna vozidla směřují do Lehu. Z druhé strany nejezdí téměř nic. Autobusy jsou přeplněné, lidé sedí na korbách nákladních aut. Na skútrech sedí i čtyři lidé. Zkoušíme stopovat, ale všechna auta jsou beznadějně plná. Po chvíli nás bere na korbu malý náklaďáček. V Choglomsaru je už plno lidí v nádherných ladackých krojích. Někdo má na sobě chubu (tibetský oblek). Spousty mnichů, ochranka a policie. Po několika desítkách metrů bylo připraveno přivítání pro Dalai Lámu. Nakonec kolona jen projela a nikde nezastavila. Pro lidi to bylo velké zklamání. Odjíždíme do Lehu. V Guest Housu je už šest Čechů. Večer jdeme na společnou večeři.
18. 8. 2005Ráno se probouzím a necítím se moc dobře. Bolí mě silně břicho a hlava. Odpoledne je mi ještě hůře. Blinkám. Beru si Paralen. Od paní domácí dostávám vodu se solí a rady nejíst meruňky. Doporučuje mi banány. Chce také, abych šel k doktoru. Celý den proležím.
19. 8. 2005Před odjezdem z Lehu jsme si došli ještě na snídani k pekaři. Ochutnal jsem také Lassi, což je jogurtový nápoj s příchutí meruněk nebo lesních plodů. Leh opouštíme stopem. Dnešní cíl je gompa Likir. Náš řidič náklaďáku je hodně natvrdlý a i přes naše četné opakování slova Likir nás zavezl několik desítek kilometrů za klášter. Vracíme se zpět místním autobusem. Od hlavní silnice je klášter vzdálen 5 kilometrů. Šlapeme společně s mnichem, který jen v klášteře přespí a zítra pokračuje dál. Anglicky moc neumí, ale hovoří ladacky, tibetsky, hinsky a undo. U kláštera jsem potkali mnicha, který když zjistil, že nemáme na dnešní noc ubytování, zařídil nám jednu místnost přímo v klášteře. K večeři jsme dostali Thukpu. Vařili dva příjemní staříci. Polévka byla výborná. Jeden starší mnich, který seděl vedle nás je v klášteře od osmi let. Jedno jméno dostal, když byl malý. Druhé dostal jako mnich. V gompě je přes rok tři sta mnichů. Nyní jsou tu jen tři novici a šedesát mnichů. Ostatní mají prázdniny. Večer nám ještě jeden mnich přinesl ovoce. Tři novicové si nás přišli prohlédnout. Nabídl jsem jim donesené ovoce od mnicha, vzali si hrušky a banán. Ustlali si na střeše, kde spali pod dekami pod širákem.
20. 8. 2005Ráno vstáváme až v osm. K snídani jsme dostali usmaženou placku z tsampy a zeleninu. Samozřejmostí se už stal čaj s mlékem. Kuchař ho vaří z kondenzovaného mléka. Po snídani jsme si udělali prohlídku kláštera. Mají tu thangky z doby 5. Dalailámy a hodně starožitností (obřadní věci, zbraně). K obědu jsme dostali rýži se zeleninou. Po obědě procházka po vesnici Likir. Vesničané se o políčka velice dobře starají. Pravidelně zalévají a sekají trávu a kolem pěstují ječmen, někdy i hrách.
21. 8. 2005
K snídani dostáváme zase smažené placky z tsampy. Po snídani se loučíme se všemi lidmi z kuchyně a odcházíme z Likiru. Na hlavní cestě do Lamayuru jsme si stopli nákladní auto řízené Sikhem. Cesta s ním je v pohodě. Na krátké zastávce jsme si koupili meruňky. Sikh nás pozval na čaj. Dobrý milk tea. Několik kilometrů před Lamayuru bylo kontrolní stanoviště. Opisovali si údaje z pasu a chtěli vidět i značku našeho náklaďáku. V Lamayuru se s námi Sikh potřásl rukou a rozloučili jsme se jako staří přátelé. Hned na ulici nám paní majitelka Guest Housu nabídla pokoj za 100 INR. Po obědě jsme se šli podívat do gompy. Kromě modlitebních mlýnků a osazení gompy na vysoké skále nebylo nic, co by se vymykalo běžnému standardu. Při fotografování gompy se mi zeptala středně stará Němka odkud jsem. Když jsem řekl, že z České Republiky, nevěděla. Pořád si myslela, že existuje Československo.
22. 8. 2005První den treku Lamayuru - Darcha. Trek začíná stoupáním do prvního sedla. S Míšou jdeme v zástupu lidí. V protisměru nás míjí další expedice. Přicházíme do Wanly. Potkáváme pár Čechů, kteří pracují pro organizaci Člověk v tísni. Jdeme s nimi až do další vesnice. Procestovali už skoro celou Asii. Společná cesta skončila, loučíme se a s Míšou pokračujeme v naší cestě. Několik hodin procházíme mezi vysokými skálami, kde dole teče voda. Máme problémy s pitnou vodou, a tak pokračujeme i za tmy. Nakonec přespáváme v tea tents. Kupujeme si tam vodu.
23. 8. 2005Brzy ráno vstáváme, kdyby přišel majitel. Pokračujeme do vesnice Hanupaty. U jedné starší paní si dáváme milk tea. Nakonec jdeme k sousedům, protože chceme Chapatí. Paní nám je nemohla udělat z důvodu zraněného prstu. Při snídani se na nás chodí dívat sousedé. Přichází mnich z Linchetu a vysvětluje nám různé pojmy. Mimo jiné tvrdí, že tibetský kalendář má 12 měsíců. Doteď jsem měl v paměti, že má jen 9 měsíců. Po snídani pokračujeme ve výstupu do sedla. Po čtvrté hodině jsme nahoře. Hodně tu fouká. Jdeme dolů. Za hodinu přicházíme do vesnice. Ve stanu pijeme čaj, dáváme si večeři a nakonec si dáváme i placatku rumu. Spíme přímo v restauraci, ve stanu. Začíná se ochlazovat. Spím už v jedné fleesce a k ránu jsem si musel vzít kalhoty.
24. 8. 2005Po drobných tahanicích s placením snídaně opouštíme kemp. Loučím se také s Míšou, která jde zpět přes Wanle do Lamayuru. Autobusem přes Kargil do Srinagaru. Pravidelně zastavuji a pozoruji ji dole v údolí jak jde do vesnice. Snad si co nejdříve zvyknu, že jdu sám. Dnes se mi jde opravdu výborně. Nemusím prakticky zastavovat na odpočinek. Před čtvrtou jsem na nejvyšším sedle na treku 5010 m. n. m. Scházím dolů a fotím. Na noc zůstávám v jednom tea tents, kde jsem si koupil večeři. Tři mladí kluci, kteří zde vaří, mi pustili i indické "porno". Spíš to ale bylo jen osahávání ženských nohou (ptali se mi, jestli chci pustit "I love you.").Ukazuji jim ladacké mapy, ale zjišťuji, že znají jen nejbližší okolí vesnice.
25. 8. 2005Opouštím tea tent a šlapu do sedla. V noci jsem se moc nevyspal a je to poznat. Šlape se mi o poznání hůře než včera. Kolem desáté večer totiž dorazil do stanu horseman se třemi oslíky. Než si udělal večeři a ulehl, byla hodina pryč. Po půlnoci se vrátili ti tři kluci a dělali rámus. Vstávám chvíli po "horsemenovi" a i když jsem měl domluvené chapatí, vařím polévku. Kluci totiž ještě spí. Nechávám jim peníze za jídlo na stolku. Ve vesnici Shyumpata na mě padá několik sněhových vloček z šedých mraků. Na oběd docházím do vesnice Lingshet a rozhoduji se zůstat. Vesnice je opravdu malebná. Má asi 500 obyvatel a starou gompu. Domluvil jsem si ubytování v gompě. Lidé tu jsou příjemní. Při fotografické obchůzce vesnicí mě jedna rodina pozvala do svého domu na čaj a sušenky. Ještě na poli jsem jim baštil hrách. Pán měl celkem velký dům a deset dětí. Nabízel mi, že při další návštěvě Ladakhu mohu u něj přespat. Jako asi každý dům tady se i tento vyznačoval řemeslnickou nedbalostí. Před večeří jsem povídal o místních novinkách s mnichem. Pozval mě zítra na čaj a nabídl obřad, který mi měl přinést Ladacké jméno. To se nedalo odmítnout. Máme sraz v 6.30 ráno. Pořád si nemohu zvyknout, že jdu sám. Snad to bude zítra lepší.
26. 8. 2005
Ještě jsem včera zapomněl napsat, že pán domu zítra odjíždí se dvěma oslíky prodat tsampu a sůl. Tsampa je tibetský ječmen. Ráno vstávám dřív a částečně balím batoh. V půl sedmé odcházím za mnichem do kláštera. Čekám, ale nepřišel. Později zjištuji, že jsem špatně seřízené hodinky.Odcházím z gompy dobalit si věci. K snídani si dávám čtyři chapatí s džemem a kafe s mlékem. Ze zvědavosti se ještě zastavuji v gompě. Zrovna probíhá půja. Chvíli nasávám atmosféru. Pořídím dvě fotografie a odcházím. Mniši mi několikrát nabízeli tibetský čaj. Odmítám. Pospíchám do sedla Hanuma La (4650m). Po jedné hodině odpolední stojím v sedle. Nádherný výhled. Sestupuji. Ve tři hodiny mám oběd a peru špinavé věci. Míjím se s německým párem. Pán mi gratuloval za úspěšný výstup. Pozdě odpoledne docházím do kempu. Kupuji si polévku, sušenky a milk tea. Odcházím a před sedlem Purfi La nalézám opuštěný přístřešek pro pastevce. Rozhodl jsem se v něm přespat. Večer kolem mě doslova řvou cvrčkové.
27. 8. 2005Po snídani scházím k řece. Nabírám vodu a vyrážím do sedla. Po desáté hodině jsem v sedle Purfi La. Nic zajímavého tu není, proto ihned scházím dolů. V půl druhé přicházím do Hanumil. Jsou zde jen dva domy. Na druhé straně řeky se staví silnice. Občas jsou slyšet výbuchy munice, jak odstřelují skálu. Zřejmě tu pracují zase dělníci z Nepálu. Po obědě se rozhoduji zůstat. Cítím se unaven a malíček na pravé straně mi dává každým krokem najevo, že není v pořádku. Pan domácí, u kterého dnes spím mi říká o možnosti jet ze Zangla autobusem do Padumu. Večer probíhá na téma zimní návštěvy. Mluvím s jedním horsmenem o možnosti jít Chadar. Což je cesta po zamrzlé řece Zanskar. Už jsem o ní slyšel a docela by mě to lákalo. Dozvídám se, že bez nosičů to není dobré. Každý nosič nese 20 kg, což proti Nepálu je dost málo. Jde se pět dnů tam a pět dnů nazpátek. Možné je to jen v lednu a únoru. Teploty se tu pohybují kolem -15?C.
28. 8. 2005Dnes zůstávám v Pishu. Dnes jsem šel jen asi 5 hodin, ale vesnice stojí za to. Po příchodu do vesnice se ptám chlapce, zda není místo, kde bych mohl přespat. Za chvíli se vrací a ukazuje mi na jeden dům. Přivítala mě babička a nabídla mi milk tea. Nikde tu nemluví anglicky, což komplikuje domluvu. Po čaji jdu fotit. Na poli mě zvou na sušenky a čaj. Na sousedním políčku pomáhám babičce nosit kamení. Je zde nádherný západ slunce spojený s výhledy do údolí. K večeři dostávám dhal bhat s tibetským slaným čajem. Výborný. Už jsem si několikrát všiml u miminek, že v Ladakhu nenosí žádné plenky.
29. 8. 2005Ráno rodinka vstává už v půl šesté. Já mám budík na půl sedmou, tak ještě ležím. Stařenka se jde na mě podívat. Asi je jí divné, co je se mnou. Vesnice je už celá na nohou. K snídani mám Chapatí s vaječnou omeletou a černý čaj. Loučím se se stařenkou a před osmou hodinou opouštím Pishu. Nejde se mi moc dobře, čím dál tím víc. Cítím ten palec na pravé noze. Musím zastavovat a zkouším různé ponožky. Po cestě hodně fotím. Občas zalituji, že jsem nejel autobusem. V jednu přicházím do Karsha. Zkouším odvoz jeepem do Redutu. Chce ale nesmyslných 800 Rupií, což je pěkná zlodějina. Nakonec zůstávám v místním Guest Housu, protože vesnice je malebná. Dávám si oběd a večer jdu fotit. Večer se dívám s panem domácím na televizi a sleduji jak vaří čang. Říká, že mu to bude trvat deset dní než bude místní pivo hotové. Základní surovinou pro vaření tohoto nápoje je tsampa. Pán se živí obchodováním s obilím. Nevím jaké má kšefty, protože celý den proležel. K večeři dostávám co jiného než rýži. Mám ale velkou změnu. Dostal jsem i kousek skopového.
30. 8. 2005Dnes jsem si naordinoval odpočinek. Včera se mi moc dobře nešlapalo. Docela silně jsem tu nohu cítil. Šlo to až do paty. Snad se to během dneška nějak spraví. Po snídani se jdu podívat do místní gompy. Zase zjišťuji, že jsou všechny stejné. Mnich mě zve na čaj, zcela mimořádně ho odmítám. Udělám několik fotek ze střechy gompy a jdu do pokoje. Odpočívám. Spím. Jdu na oběd. Po obědě malá procházka vesnicí. Večer se mi udělalo pěkně špatně, určitě z oběda. Pěkný průjem, závratě a nakonec i zvracím z okna. Večeři si ani nedávám. Stejně bych ji vyzvracel i když jsem na ni měl chuť. Bylo Timo s polévkou.
31. 8. 2005
Ráno mi není vůbec do skoku. Po velmi dlouhém váhání se rozhoduji zůstat. Stejně bych moc daleko nedošel. Točí se mi hlava. Můžu už trochu jíst, tak si dávám Timo a k obědu trochu dhal bhatu. Celý den piji vodu. Pan domácí za mnou chodí a ptá se mi, zda je mi lépe. Těším se do Padumu, až si koupím nějaké ovoce. Celý den jsem v podstatě prospal. Dnes sem dorazil nějaký důležitý lama. Celá vesnice je na nohou a čeká u silnice až dorazí. Ženy jsou svátečně oblečené a některé mají ladacké tyrkysové čepičky. Jedna prý stojí až 300 tisíc rupií. I večer se necítím zdráv, tak jsem zvědavý na ráno.
1. 9. 2005Ráno se rozhoduji opustit Karshu. Platím za ubytování a jídlo. Sním snídani, loučím se a uháním na autobus. Po cestě na autobus mi vesničané ukáží náklaďák, který směřuje do Padumu. Naskakuji a postupně nasedá snad půlka vesnice. Sednu si na batoh. Vedle mě si na batoh přisedá ještě jeden vesničan. Společně polykáme prach až do Padumu. Padum je klasické špinavé městečko. Nakoupil jsem si věci potřebné na trek. Podíval jsem se na e.mail, co je nového a utíkám směrem do Mune. Začínám zase cítit pravou nohu. Přemýšlím, jestli to nemám vzdát. Jestli vůbec do té Darči jsem schopen dojít. Po dvou hodinách chůze a občasného focení si stopuji jeep a ten mě dovezl až do Mune. Přestávka byla v Bardanu, kde u místní Gompy byl check post. Zapsal jsem se do knihy a jelo se dál. Bardan Gompa byla postavena impozantně na vršku skalního výběžku. Po příjezdu do Mune se ubytovávám v místní gompě. Je zde jen jeden mnich. Ostatní jsou na puje v Padumu. Zítra se mají všichni vrátit. Mnich má velký zájem o výuku angličtiny, tak že prakticky celé odpoledne trávíme výukou. Večer jsem od něj dostal večeři. Po večeři zase výuka. Mnich se narodil ve vesnici kousek od Lhasy. Utekl do Indie. V tomto klášteře bude do konce září. Vyučuje Tibetčinu. Večer posloucháme rádio z Lhasy.
2. 9. 2005Večer jsme ukončili různými nálevy čajů. Hlavně z Tibetu. Ráno se loučím s mnichem. Ubytování nechce zaplatit. Prý to mám zdarma za tu včerejší výuku. Po cestě mi zase zlobí noha. Pořád si nejsem jist, zda mám pokračovat. Oběd si dávám v tea housu a vydatně odpočívám. Mnich z Phugtal Gompy mi říká, že mohu přespat u Tenzinga v Surle. Je to dvě hodiny pěšky. Nakonec tuto nabídku využiji a jdu do Surle. Manželka říká, že mohu přespat. Manžel přichází až později. Večer jdeme na návštěvu k sousedům. Hned při příchodu dostávám milk tea a Chapatí. Potom přichází na řadu čong. Překvapilo mě, že i do čongu si sypou tsampu. Čang mi moc nechutnal. Někdo z deseti přítomných si dával tsampu do slaného těsta a pak patřičně uhnětl. Byl přítomen i mnich, který měl skoro pořád hlavní slovo. Občas zkoušel něco předčítat z knihy. Z návštěvy jsem měl dojem, že tito lidé nejsou tak přátelští jako ti v Nepálu. Někdy se mi zdálo, že se i posmívají. Večer uléhám u Tenzinga v kuchyni společně s jeho maminkou a sestrou. Všichni spíme na podlaze. Maminka se patřičně modlí.
3. 9. 2005Ráno sestra Tenzinga vstává několik minut po páté. Hned připravuje snídani. Peče tsampu, což je pro mě příjemná změna. Většinu dává do tašky a usypávají tsampu do pytlíku na pole. Mamince dávám portrét Dalai Lámy. Usmívá se. Odcházím. Ve vesnici se mnou loučí jeden vesničan z večírku. Scházím k řece. Zase mě trápí ta noha. Zkouším si vzít Ibuprofen a za půl hodiny to zabírá. Šlape se mi mnohem lépe. Hodně fotografuji. Potkávám partu Čechů, kteří jsou z Darcha. Povídáme si. Nakonec se z nich klubají plzeňáci. Za měsíc se vidíme na mém promítání o Ladakhu v Plzni. Ve vesnici Sal jsem se zdržel s jedním vesničanem. Dělá průvodce. Mluvíme hodně o "Chadaru." Dává mi tip na ubytování v Kuru. Zase u nějakého Tenzinga. Ve dvě docházím do Kuru. Vařím oběd, čaj a peru špinavé prádlo a myji se. Čekám až do tmy, než někdo přijde. Všichni pracují na poli. Konečně přichází manželka. Nemluví anglicky. Volá na místního učitele. Překládá. Stěhuji se do celkem pěkné místnosti, která je cítit sýrem, který tam suší. V noci slyším myši jak si pochutnávájí na sýru. Dovídám se od Tenzinga, že ten muž v Sale, kterého jsem tam potkal je jeho bratr. Slouží v armádě v Lehu a tři měsíce, po které má volno, dělá průvodce. Když procházím vesničkami, všichni pracují na sklizni trávy nebo obilí. Pracují opravdu od tmy do tmy, což mi Tenzing potvrzuje. V noci mě budí nějaký šelest. Jsou to myši, které si pochutnávají na sýru.
4. 9. 2005Ještě jsem zapomněl napsat, že dědečkovi je 75 let, což je průměrný místní věk. Místní učitel mi říká, že má na starosti 60 žáků. V Tanze hodně fotím, je to malebná vesnička. Před Gargyakem potkávám Rakušana, který zde bude cestovat až do února. Kousek jdeme spolu. Já se pak rozhoduji pokračovat směr Lakong. Asi hodinu před Lakongem objevuji šest nomádských stanů a šest žen. Mávají na mě ať jdu na čaj. Udělali mi milk tea. Rozhoduji se zůstat zde. Ženy mi nabídli, že v jednom stanu mohu přespat. Večer se jdu rozhlédnou po kempu. Hraji si s asi šestiletým klukem. Ženy dojí i za tmy. Ve stanu skoro usínám. Večer dostávám tsampu, čaj, rýži. Holky se chovají jako puberťačky. Cokoliv řeknu, všemu se přiblble smějí. Pořád by ode mne něco chtěli. Už jsem jim dal sušenky, půjčil světlo na dojení. Nyní chtějí moje mýdlo, za chvilku chtěli, abych jim daroval svoji ledku. Prý si koupím v Manali novou. Radši jdu spát do sousedního stanu. V půl jedné mě budí bučení několika stovek krav a šílené ječení ženských. Ještě nespali. V noci se na mě chodí dívat. Svítí na mě baterkou.
5. 9. 2005
Zapalují oheň a ten čoud mě celkem rychle vyhání ze spacáku. Vynáším si věci ven, Jedna natahuje ruku a chce peníze za přespání. Dávám jí šampon na vlasy, balzám na rty a sušenky. Ještě jsem rozdal několik portrétů Dalai Lámy. V Lakongu si dávám polévku, kolu a sušenky. Nabízí mi koně do sedla za 500 Rupií. Odmítám. V sedle jsem v půl druhé. Fouká silný vítr a občas spadne trochu sněhu. Pádím dolů. Vařím oběd. Zůstávám spát asi hodinu před Sumdo. Zkouším několik variant jak to tropiko postavit. Nakonec vítězí "šumavská" varianta. Se stativem. Dnes jsem šel deset hodin a cítím to.
6. 9. 2005V noci byla docela zima. Ráno se probouzím v zimní čepici, teplácích a flísce. Balím věci a odcházím k nedalekému potoku uvařit si snídani. V Sumdu si dávám polévku a jdu přes kamenné pole do Rarigu. Noha samozřejmě dostává zabrat v tomto terénu. Před Rarigem budují silnici. Přicházím do Rarige a chci si zkrátit serpentýny přes vesnici. Jeden vesničan mě zve na oběd domů. V jídelně seděla snad celá vesnice. Dostávám jogurt, tsampu a rýži. K pití vodu a milk tea. Na místní poměry se mi zdá sedlák celkem bohatý. Televizi, video, pěkný nábytek. Kousek od vesnice si stopuji motorku, která mě po strastiplné cestě doveze do Darcha. Docela jsem byl tím místem zklamán. Žádný guest house, takže žádná sprcha atd. Na tu jsem se samozřejmě po těch dnech těšil nejvíc. Přespal jsem v místní restauraci. Pan majitel byl moc hodný a starostlivý.
7. 9. 2005Ráno odjíždím směr Darcha. Cesta ubíhala příjemně až na nepřirozené mlaskání mých dvou sousedů. V jedenáct hodin autobus zastavil ve vesnici Koksar. Po delším pátrání jsem zjistil, že místní most je v havarijním stavu. Most byl již odstrojen. Dva dělníci se snažili na most připevnit provizorní lávku. Bohužel se zřítili dolů z mostu. Vojáci si je hodili přes rameno a odnesli. Z druhé strany, kde nebyla ani policie nebo vojáci se lidé pustili na druhou stranu po ocelové konstrukci. Na mé straně stála armáda a bránila lidem vstoupit na most. Před mostem vznikla velká tlačenice. Vedle mostu se začala budovat lanová dráha. Do večerních hodin se nic nového neudálo. Zkoušeli jsem se společně se třemi Čechy probojovat na druhou stranu, a to několikrát, ale vždy neúspěšně. Vždy jsme šli radši na čaj. Mě se také odpoledne udělalo pěkně nevolno. Naštěstí po vyblinkání a několika lemon tea se mi udělalo dobře. Po osmé večer Petr rozhodl, že to zkusíme zas. Tentokráte jsme slavili úspěch. Za tmy s batohem na zádech, fotobrašnou chycenou jen za jeden ramenní popruh. V jedné ruce jsem si držel baterku. Přesouval jsem se po zbylé ocelové konstrukci na druhou stranu. Za mnou to komentoval jeden Ind: "To je ale dobrodružství, co?" a ještě jednu větu pronesl "ale neboj, kdybys potřeboval, pomohu ti". Noc jsem přečkal nad vesnicí pod širákem.
8. 9. 2005Snídaně se protáhla až do poledne. Protože stejně žádné auto nikam nejelo. V poledne přijel autobus, který nás přepravil až do Manali. V Manali jsem se se všemi rozloučil a pokračoval za hodinu po příjezdu do Delhi. Ještě jsem stačil koupit nějaké pohledy a banány. Měnil jsem peníze.
9. 9. 2005Ranní příjezd do Delhi. Beru si rikšu do hotelu. Zatím jsem se ubytoval v jednom ne moc pěkném hotelu. Snad seženu něco lepšího. Jdu do města na snídani a podívat se po Pavlovo objektivu. Přicházím na Connaught place. Po dlouhém chození zjišťuji, že do Indie se dováží jen Nikon, Canon a Sigma. Na cestě zpátky potkávám dva Čechy. Jdeme společně do Mc´Donaldu na zmrzlinu za 7 Rupií. Začalo silně pršet, tak zůstáváme a dáváme si nášup.Večer se vracím do hotelu značně uťapaný.
10. 9. 2005V noci bylo docela horko, teploměr naměřil 34?C. Několikrát jsem se probudil. Ráno jdu hledat Ever Green guest house. V husté spleti uliček se mi ho podařilo nalézt. S paní, která si nechá říkat "mama" jsme se celkem rychle domluvili. Vracím se pro věci. Stavěl jsem se na internetu. Cestou si dávám Lassie a můj oblíbený drink z pomerančů. Jdu si koupit lístek na nádraží do Varanásí. Před nádražím mě odchytli naháněči, že lístky se prodávají jinde. Jdu do prvního patra do kanceláře. Ind vytahuje knihu. Najde Delhi - Varanásí. Cena je 1820 INR. Říkám mu, že cena je vysoká a odcházím. Jen se směje. Na nádraží v prvním patře nacházím příjemně klimatizovanou kancelář. Bez problémů vše kupuji. Jedu metrem na konečnou a jdu navštívit National Muzeum. Přicházím až ve 4 hodiny a v 5 zavírají. Také se mi nelíbí, že bych měl platit 15x více než Indové. Odcházím a cestou si prohlížím místní architekturu a říkám si, že sem budu muset zajet večer něco cvaknout. Večer jsem se ještě stavěl na Lassie a džusu.
11. 9. 2005K snídani je parata - nic moc. V Zanskaru dělají lepší. Beru foťák a jdu do města. Zkouším najít nějaký zajímavý motiv. Všude je ale šíleně prachu, tak brašnu raději ani neotvírám. Zkouším nakoupit i nějaký čaj. Buď je šíleně drahý nebo mě prodavač nepřesvědčil o kvalitě. Cenový rekord byl 51 INR za kilo Dargeelingu. Je poznat, že místní pijí jen ty zbytky. Ve dvou krámcích jsem dostal i ochutnat. V jednom mi nabízeli i cukr do čaje. Místní jsou dost ochotní mě do svého krámku dovést. Samozřejmě jen do těch nejdražších. Zřejmě z toho mají nějakou provizi. Večer jedu fotit do čtvrti, kde sídlí vláda. Mám problém něco vyfotit. Všude je zakázáno fotit. Nakonec se musím spokojit s Indian Gate. Rozhodl jsem se podívat na nasvícení Lotus Templ. Beru rikšu. Přijíždím na místo. Chrám nasvícen není. Policajt mi říká, že je chrám zavřený a já nikam nesmím. Otráveně odjíždím zpět do města. Raději jdu spát.
12. - 13. 9. 2005Vstávám až v 8 hodin. Chci vyrazit až před polednem, tak mám spousty času zabalit věci do Varanásí. Stavím se také u Aeroflotu potvrdit let. Cestou zpátky se dívám po nějaké pěkné košili, ale žádná mě neuchvátila. Jdu na internet, Lassie. Vyzvednu si batohy u mama a uháním na vlak. Cestou zmoknu. Na nádraží se ptám lidí na nástupiště, odkud vlak jede. Nerozumím. Na jízdence je napsáno všechno, jen nástupiště ne. Konečně zjišťuji nástupiště. Nasedám do vlaku. Spolucestující mi říká, že sedím špatně. Vlak je na druhé straně nástupiště. Na ceduli měli napsané špatné číslo nástupiště. Konečně přicházím do toho správného vlaku i vagónu. Jedou se mnou ještě tři Japonci, kteří neumějí anglicky. Jako většina, kterou jsem tady potkal. Postel mám nahoře, takže za chvilku se přesunuji nahoru. Zamykám si batoh pod sedačku. Přichází průvodčí. Radí nám být opatrný na zavazadla. Každou chvilku prochází uličkou steward s čajem, kávou, vodou, ochuceným nápojem, místními smaženinami, sušenkami. Brzy usínám. V jednu ráno jsem se probudil zpocený a hned jsem musel uhánět na záchod. Něco jsem chytil průjem. Po sedmé ranní přijíždíme do Varanásí. Beru si rikšu a on mi nabízí ke shlédnutí jeden hotel. Souhlasím. Nakonec i zůstávám za 80 INR. Pokoj je velký s balkonem. Pořád se mi točí hlava a cítím se slabý. Jdu si jen koupit banány a pití. Celý den ležím. Pozoruji město ze střechy hotelu. Těším se na zítřek, kdy mi snad bude lépe.
14. 9. 2005Ráno před odchodem ještě vyrážím na záchod. Cestou ke ghátům potkávám různé otravy, kteří mi nabízejí různé věci. Přicházím k menšímu ze dvou místních ghátů, kde spalují lidi. Jsem tu po osmé hodině. Začíná se zde spalovat až od 10 hodin. Ráno se prý lidé modlí. Po dlouhých tahanicích se zbavuji jednoho otravy a vyrážím směr na Asi ghát. Cestou pozoruji koupající se lidi a dovádějící řeku Gangu. Dnes je hodně větrno a s přestávkami prší celý den. U Asi ghátu jdu na internet, protože celkem hodně prší. Když vyjdu ven, chytne se mi mladý student a vypráví o řekách, které se tu stékají. Varanásí má také tři jména. Město je Šivovo, což je poznat podle množství Sadhuy. Student mě provází spletí uliček. Ukazuje mi Alter temple. Před několika dny zde byl festival a lidé zde odhazovali své oděvy. Nyní se tu kupí desetitisíce oděvů. Pokračujeme do malých dílniček, kde se vyrábí sárí. Dělníci zde pracují 10-12 hodin. Je tam 170 lidí. Odpoledne, když přestane pršet, pokračuji v prohlídce ghatů, tentokrát opačným směr em. Navštěvuji místní největší spalovací ghat. Od místního pracovníka dostávám snad veškeré informace. I když s těmi předchozími se neshodují. Na spálení jednoho těla je potřeba 100 kg dříví. Normální dříví stojí 120 INR. Santalové stojí 1200 INR. Na ghatech se nespalují děti do 13 let, nemocní lidé (lepra atd.), ušknutí hadem, těhotné ženy. Tito lidé se přímo vhazují do Gangy. Než mrtvého přinesou na ghat, umyjí, namasírují, pomažou několika druhy surovin (2 druhy oleje, med). Na ghátu pak nebožtíka umyjí v Ganze a přinesou na hranici s dřívím. Po spálení těla rodina odchází na sousední ghaty, kde provede koupel. Muži se oholí a ostříhají si vlasy. Celá rodina drží pak 10 dnů puju. Na spalovacích ghatech je zakázáno fotografovat. Dodržuji to. Trošku mě překvapuje, když ke mně přijdou zaměstnanci ghatu a nabízejí mi za peníze, že mohou fotit. Několik nabídek dostávám i ve městě od různých lidí. Večer se jdu podívat na puju v ghatu Asi. Tři tanečníci se tam vlní s různými předměty. O kousek dál se psi rvou o lidskou kost.
15. 9. 2005Před šestou, když jdu k ghátům, potkám guru v meditaci, který několikrát už navštívil Evropu. Pomalu procházím gháty, hledám motiv na focení. Nakonec docházím až k Ponton Bridže. Je rozebraný. Části mostu jsou na obou březích. Kolem se koupou lidé. Několik hodin čekám až přestane pršet. Rikšou se vracím na Assi ghat. Začal si se mnou povídat jeden prodavač. Nakonec z něj vypadlo, že jeho bratr fotí. Jdu se k nim podívat na snímky. Některé jsou opravdu vynikající, profesionální kvality. On má jen Prakticu a jeden objektiv. Nic víc. Vracím se zpátky přes gháty. Odháním dotěrné "člunkaře". Po večeři si beru rikšu a odjíždím na puju na Assi ghat. Našel si mi tam kuchař z restaurace, kde jsem včera večeřel. Domluvili jsme se na osmou, že mi připraví Dhal bhat. Fotografuji puju. Odháním dotěrné prodavače. Indie mi opravdu moc nesedí. Lidé tu nejsou přátelští, všude přítomný zápach z výkalů, špína, neustále otravující lidé, kteří se snaží něco prodat či získat nějakou provizi.
16. 9. 2005Ranní svítání bylo velice krátké, za několik minut zalezlo do mraků. Zase jdu klasickou cestou přes gháty. Při cestě zpátky potkávám Filipa a Zdenu. Domlouváme si odpolední čaj. Pokračuji ve své fotografické vycházce. Potkávám policajta, který se nejdříve ptá, jestli fotografuji chrámy. Odpovídám, že fotografuji výhradně lidi. Říká mi, že ve Varanásí je zakázáno fotografovat a že musím s ním na policejní stanici. Potom mi nabízí, že za 600 INR nemusím na stanici a mohu fotografovat dál. Nemusím mu dávat ani svou kameru. Odmítám. Jde si pro hůl (zřejmě aby mě donutil jít). Jeden muž, který stál opodál se mi ptá, co mám za problém. Říkám mu náš rozhovor. Nevěřícně kroutí hlavou. Policajt se vrací se svou holí. Odcházím pryč a v uličkách se mu ztrácím. Začíná zase pršet. V hotelu si domlouvám, že za 40 Rupií budu na pokoji až do mého odjezdu. Jdu na internet. Odpoledne beru foťák a ještě cvaknu několik fotografií. Před šestou si beru rikšu a jedu na nádraží. Opouštím převážně muslimské Varanásí. Je docela příjemné počasí.
napsal: Martin Uhlíř
» Praktické informace naleznete zde.
