Kavkaz
má složitou geologickou stavbu. Při vzniku tohoto pohoří přišly ke slovu všechny horotvorné procesy, co jich geologie zná. Vrásy, přesmyky, zlomy, zdvihy, ale také sopečná činnost. Elbrus, tento král Kavkazu, byl činnou sopkou ještě v době ledové, což je v geologii takřka včera. Do dnešní výšky byl vyzdvižen pozdějšími pohyby, a tak současný základ Elbrusu tvoří žuly a andezity. Pozůstatků sopečné činnosti v podobě horkých i studených minerálních pramenů však nalezneme v jeho okolí mnoho. Minerální pramen se zde nazývá "narzan", což v překladu znamená "nápoj reků". Název pochází z kabardinského "nart-sano", neboli bohatýrská voda. Horalé totiž věří, že voda z těchto pramenů navrací umírajícím život a stárnoucím mládí. Možná proto jsou kavkazští horalé proslulí svou dlouhověkostí.
Nejvyšší horou Kavkazu je dvouvrcholový vulkán Elbrus o výšce 5633 (západní vrchol) a 5621 (vrchol východní) m n.m. Horopisně se Kavkaz člení na Západní, Centrální a Východní část. Západní část, která se rozprostírá od Černého moře až po Kluchorský průsmyk v oblasti Dombaje, leží na území Gruzie (Abcházie), Ruska, Adygejské a Karačajevsko-Čerkesské republiky. Centrální část Kavkazu leží na území Gruzie, Kabardinsko-Balkarské republiky a republiky Severní a Jižní Osetie a na východě je vymezena sopečným vulkánem Kazbeku. Tato část pohoří je nejvyšší a jsou zde soustředěny všechny Kavkazské pětitisícovky. Východní část pohoří, která se rozkládá na území republik Gruzie, Ingušské republiky, Čečenska, Dagestánu a Azerbajdžánu má vzhledem k odlišným geologickým (krystalické břidlice a vyvřeliny jsou překryty vrstvou druhohorních sedimentů) a podnebným (méně srážek) podmínkám zaoblenější reliéf a jsou prakticky bezlesé (spolupůsobícím faktorem je i pastevectví).
Fauna
Určitě se vám podaří zahlédnout stádečka kamzíků a kozorožců, nad hlavama vám budou kroužit impozantní orli skalní či orlosupi bradatí, ve skalních partiích možná zahlédnete velekura, jehož charakteristické pískání (či kvokání) vám bude "zpříjemňovat" noční bivaky. Ale Kavkaz obývají i další živočichové-Zubr (současná populace je výsledkem křížení s Bělověžským zubrem), medvěd brtník, rys, vlk. Jen levharta zde již bohužel neuvidíte neboť byl vyhuben.
Přírodní podmínky
Vegetace: výšková zonálnost vegetačních pásem se projevuje následovně: v polohách do cca 1300-1400 m n.m. převládají listnáče (duby, buky, javory, jilmy, břízy..), ve výškách nad 1700 m se již prosazují jehličnany pro něž je typická jedle kavkazská, smrk východní a rovněž borovice lesní hákovitá a borovice bažinná. Nad horní hranicí lesa se vyskytují porosty pěnišníku kavkazského (rhododendrony). Nádherné jsou zejména alpínské louky s nepřeberným bohatstvím květů - sytě modré hořce, stračky, oměje, žluté koniklece, pryskyřníky, lilije dále zvonky, mochny a mnoho dalších.
Klima
Vzhledem k rozlehlosti pohoří jsou klimatické poměry jednotlivých částí Kavkazu odlišné, přičemž výrazná je zejména srážková zonálnost, která se projevuje ubýváním množství srážek směrem na východ. Jižní svahy pohoří v Gruzii a Abcházii se již vyznačují subtropickým charakterem. Úroveň sněžné čáry stoupá směrem k východu od 2700 m n.m. v západním Kavkazu až do 3500 m n.m. v Dagestánu. Ve výškách nad 2500-3000 m očekávejte i v parném létě noční mráz.
Kavkazské války
Kavkazské války byly na počátku 19. stol. vyvolány dobyvačnou koloniální politikou carského Ruska s cílem získat a ovládnout přístup ke Kaspickému a Černému moři. Nejprve byly napadeny auly v Dagestánu, později se boje rozšířily i do Čečenska a Ingušska a dále směrem na západ. Národně osvobozenecký boj probíhal zejména v Čečně nejprve pod vedením Ušurmy z Aldy (neboli šejcha Mansůra) a později imáma Šamila. V roce 1864 byli povstalci poraženi.
V roce 1922 vznikla v rámci tehdejšího Sovětského svazu Čečenská a Ingušská autonomní oblast. Ty byly v roce 1934 sjednoceny v jednu autonomní republiku s administrativním centrem Groznyj. Zatímco ještě za Lenina podporovaly oba národy revoluci neboť jim byla přidělována půda, za Stalina se již bouřili. V roce 1940 vyhlásili na dobytých územích vlastní vládu a v roce 1942 se chystali na vstup Němců pod podmínkou, že uznají nezávislost Kavkazu. Fašisté nakonec na toto území nevstoupili a po ovládnutí území Rudou armádou byly oba národy vysídleny do nehostinných stepí a polopouští Kazachstánu a Uzbekistánu. Auly (místní vesnice s charakteristickými věžemi) byly vypáleny i s lidmi nebo je NKVD nahnala do jezera Kazenoj-Am, kde utonuli. Části bývalé autonomní republiky byly připojeny ke Gruzii, Severní Osetii a Stavropolskému kraji. V roce 1957 byli Čečenci a Ingušové rehabilitováni a jejich republika obnovena. V listopadu roku 1990 se jako první zřekli názvu socialistická. V roce 1991 byl ve volbách zvolen prezident Dudajev, který v listopadu téhož roku jednostranně vyhlásil Čečenskou republiku a její nezávislost na Rusku. Ingušsko zůstalo tím pádem bez úřadů a statusu a až rok na to - 4. června 1992 - byla rozhodnutím Nejvyššího sovětu zřízena Ingušská autonomní republika s hlavním městem Nazraň, přičemž se buduje nová metropole Manas.
Ruská vláda neuznala nezávislost Čečny (Ičkarije) a 11. 12. 1994 vyslala do Čečenska vojska. Vypukla první Čečenská válka, která po dvou letech skončila porážkou Ruska. Na základě mírových dohod podepsaných v roce 1996 se měl statut republiky vyřešit do roku 2001. Plnění smlouvy, kterou uznali tehdejší prezidenti Ruska a Čečenska Jelcin a Maschadov bylo znemožněno druhou Čečenskou válkou ("protiteroristickou operaci" jak ji označuje ruská politika). Ta vypukla na podzim roku 1999 a záminkou byla série bombových útoků proti obytným domům ve Volgodonsku, Moskvě a v dagestánském Bujnaksku (dle mínění obyvatel Kavkazu se jednalo o inscenovanou akci ruské tajné služby pro účely podpory tehdejšího kandidáta na prezidentskou funkci premiéra Putina, který si válkou chtěl získat podporu nacionalisticky naladěné veřejnosti). Výsledkem války je několik tisíc mrtvých vojáků na obou stranách, nesčíslně mrtvých a zmrzačených civilistů a de facto zničená země - obrázky z hlavního města Grozného (založený v r. 1818) připomínaji Drážďany roku 1945. Nevraživost vůči Rusům je po Kavkazských (a Čečenských) válkách zřejmá. Při důvěrnějším rozhovoru s místními obyvateli jsou vesměs označování za okupanty a fašisty.
Další ohniska napětí na Kavkaze byla vyvolána rozpadem Sovětského svazu, kdy se obnažily národnostní (náboženské) a územní spory způsobené zejména stalinskou politikou odebírání území jedněm a jeho přidělení jiným. Tímto způsobem byly častokrát vytvořeny umělé hranice, nerespektující historické a národnostní souvislosti. Kupříkladu Balkarci byli v roce 1944 vysídleni do Uzbekistánu a Kabardinci zaujali jejich opuštěné domovy. Po rehabilitaci a návratu Balkarců koncem padesátých let to zákonitě vedlo k územním a majetkovým třenicím. V souvislosti s osamostatněním Gruzie vypukly v severozápadním cípu jejího území ozbrojené srážky, vedoucí k osamostatnění Abcházie. Napětí panuje rovněž v Osetii, kde jižní část leží v Gruzii a severní v Ruské federaci.
Historie
Nejstarší doložené známky osídlení na Kavkazu pochází z doby cca 5000 let před naším letopočtem. Zhruba 1000 let před naším letopočtem je doloženo osídlení národy Sindů a Meotů, kteří kolem 5. st. př. n. l. založili první státní útvar. Sindové v té době razili vlastní mince, disponovali vlastním písmem, které vycházelo z řeckého. Sindy spolu s Meoty je možno považovat za předky Adygejců, Čerkesů a Kabardinců. Zhruba ve druhém stol. př. n. l. byla kultura Sindů a Meotů pohlcena příchodem kočovných Sarmatů (Sarmat=ozbrojený mečem), kteří v té době ovládali obrovské území od Uralu na severu až po Azovské a Černé moře na jihu. Na konci I. stol. n. l. do oblasti Kavkazu pronikají Alanové, kteří si podrobili Sarmaty. Alanové zde vytvořili státní útvar, který i přes nápor hunů ve 4. st. n. l., přetrval téměř 1000 let. V 10. st. n. l. přijímají pod vlivem řeckých věrozvěstů křesťanství, vytvářejí první písmo, vycházející z řeckého. Během 5-7 st. pronikají na Kavkaz Balkárci. V 10. st. zde pronikají rovněž Rusové a území se stává součástí Kyjevské Rusi. Ve 13-15 století ovládli zdejší oblast Tataři (Zlatá Horda).
Po rozpadu Zlaté Hordy v 15. století se začínají formovat zdejší národy - Karačajevci zabrali území v údolí Kubáň a Zelenčuku. Adygové - předchůdci dnešních Čerkesů, Kabardinců a Adygejců - se formují v severozápadní části Kavkazu. Západní Čerkesové zaujali území od Černého moře po řeku Labu. Východní Čerkesové - Kabardinci se rozvíjí na území od Kumy až po Ingušsko. Národnostně pestrý je východní Kavkaz - Dagestán, kde se hovoří 30 jazyky, přičemž jazyk se může v horách odlišovat údolí od údolí. V druhé polovině 16. stol. přístoupili Kabardinci pod Ruské poddanství, aby se vymanili z moci Krymského Chána. Někdy v této době se v Čečně rozpadl feudální systém a začala se vytvářet společnost rovných, rovnocenných lidí, kteří volili své představitele do místních rad - tzv. Khel a Rady země Mekh Khel. Rovněž v 16. stol. vznikají v údolí Tereku první kozácké pevnosti. V 18. a zejména v 19. stol. se rozvíjí léčebné využití zdejších minerálních pramenů.
Země a národy
Státní útvary - republiky - severní části Kavkazu (severně od hlavního Kavkazského hřebene) jsou součástí Ruské federace. Každá republika má vlastní vládu a parlament a na hranicích mezi republikami (setkali jsme se s tím při výjezdu z Kabardino-Balkarské republiky) jsou prováděny běžné pasové kontroly. Jižně od Kavkazského hlavního hřebene se nachází Abcházie, která se po ozbrojeném konfliktu v polovině 90-tých let 20. stol. vydělila z Gruzie. Dagestánská republika - republika se větší části rozprostírá ve východní části Kavkazu na pobřeží Kaspického moře a na západě sousedí s Čečenskem. Obyvatelstvo: Avarci 28 %, Darginci 16 %, Kumyci 13 %, Lezginci 11 %, Lakci 5 % a asi 25 dalších národů, hlavní město Mahačkala. Čečenská republika, součástí Ruska po tvrdém odporu od roku 1859. Čečensko vzniklo v roce 1992 rozdělením Čečensko-Ingušska (viz výše); hranice s Ingušskem dosud nebyla přesně vytyčena. Hlavní město Džochar-Gala (původní název Alda, = Groznyj). Obyvatelé jsou Čečenci (vl. jménem Nochči) a Rusové. Ingušsko, Ingušská republika, Ingušsko vzniklo v roce 1992 oddělením z bývalé Čečensko-Ingušské republiky. Hlavní město Nazran'. Obyvatelé Inguši a Rusové.
Osetie, historická Osetie je v současnosti rozdělena mezi Rusko (Severní Osetie) a Gruzii (Jižní Osetie). Hranice mezi nimi probíhá po hřebenu Velkého Kavkazu. Před rokem 1801 byla Osetie rozdělena mezi Rusko a Gruzínská království, od roku 1801 patří celá Osetie Rusku. Po rozpadu SSSR převládají v obou částech Osetie tendence k samostatnosti, část obyvatelstva si rovněž přeje spojení Osetie v jeden státní celek. Od roku 1991 panuje v této oblasti napjatý stav. Severní Osetie - Alánie - byla vytvořena jako autonomní oblast v roce 1924. Hlavní město Vladikavkaz. Obyvatelstvo: 53% Osetové, (vl. jménem Digoron, potomci Alanů), 30% Rusové, 5% Ingušové. Jižní Osetie, území v severní Gruzii nejasného statusu. Obyvatelstvo: Osetové 66 %, Gruzíni 29 %, administrativní středisko Cchinvali. Území bylo připojeno k Rusku v roce 1801, od 20. let 20. stol. součástí SSSR jako Jihoosetinská autonomní oblast. V průběhu osamostatňování Gruzie (od 1990) převládají snahy o připojení k Severní Osetii v Rusku. Kabardinský a Balkarský autonomní okruh byl vytvořen již v roce 1920 v rámci Horské autonomní sovětské socialistické republiky (ASSR). O dva roky později vznikla vlastní Kabardinsko-Balkarská autonomní oblast a v roce 1936 autonomní republika. V rámci stalinských čistek v roce 1944 byli Balkaři stejně jako Čečenci nebo Inguši vysídleni do Kazachstánu a Uzbekistánu. Obyvatelstvo tvoří ze 44% Kabardinci (vl. jm. Ádyge), 32% Rusové, 9,4% Balkaři (vl. jm. Markarly). Hlavní město Nálčik (založeno 1817). Karačajevsko-Čerkeská republika - Správní středisko Čerkessk. Obyvatelstvo tvoří Rusové (42 %), Karačajevci (31 %), Čerkesové (10 %). V letech 1943 - 44 byli Karačajevci násilně přesídleni do Střední Asie pro údajnou kolaboraci s Němci; návrat povolen 1957. Adygejská republika - hlavní město Majkop. Obyvatelstvo Rusové 68 %, Adygové 22 %; 1999), ve městech žije 54 % obyvatelstva.
Abcházie - území severozápadně od Gruzie; Obyvatelstvo v r.1989: Gruzíni 46 %, Abchazové18 %. Hlavní město Suchumi. Vyhlášení abchazské nezávislosti v roce 1992 vyvolalo zásah gruzínských vojsk, která přerostla ve válku končící porážkou Gruzie. Válka způsobila značné materiální škody a odchod Gruzínů a Rusů (podíl Abchazců tak vzrostl). Od roku 1994 zde působí pozorovatelé OSN a demarkační linii mezi oběma státy střeží mírové síly SNS. V listopadu roku 1994 vstoupila v platnost nová ústava. Dosavadní předseda abchazského parlamentu Vladislav Ardzinba byl zvolen abchazským prezidentem a 16. 4. 1995 abchazský parlament rozhodl o připojení Abcházie k Rusku. V roce 1996 se konaly parlamentní volby, které gruzínská vláda neuznala. O rok později v roce 1997 uzavřeli gruzínský prezident Eduard Ševarnadze a abchazský prezident Vladislav Ardzinba v Tbilisi dohodu o nepoužívání síly při řešení konfliktu mezi oběma zeměmi. V roce 1999 se konaly prezidentské volby a referendum o nezávislosti Abcházie; hlavou státu byl zvolen dosavadní prezident Vladislav Ardzinba; Gruzie a OSN hlasování neuznaly. 12. 10. 1999 abchazský parlament jednomyslně oficiálně vyhlásil nezávislost na Gruzii.
Gruzie, Gruzínská republika, gruzínsky Sakharthvelos Respublika, Hlavní město Tbilisi, měnová jednotka 1 lari (GEL) = 100 tetri. Obyvatelstvo tvoří Gruzíni 71,7 %, Arméni 8 %, Rusové 6 %, Ázerbajdžánci 6 %, Osetinci 3 % (1992). Ve starověku byla tato oblast známá jako Kolchis a Iberie, ve 3. stol. př. n. l. jako samostatný stát, v r. 65 př. n. l. připojen k Římské říši. Ve 4. - 6. stol. se zde prosadilo křesťanství. V 7. - 10. stol. bylo území Gruzie rozděleno mezi arabský chalifát a Byzanc. V 11. stol. byla obnovena samostatnost, která zanikla ve 13. stol. vpádem Mongolů. V 16. - 18. stol. o Gruzii usilovaly Osmanská říše, Persie a carské Rusko. V roce 1783 se stala východní Gruzie protektorátem Ruska, zbývající území bylo v letech 1801 - 1864 postupně připojováno k Rusku. V roce 1918, po ruské revoluci a po neúspěšném pokusu o vytvoření federace zakavkazských států, vznikla nezávislá Gruzínská demokratická republika; postupně obsazena německými, britskými a část tureckými vojsky. V roce 1921 byla Gruzie násilně připojena k SSSR. V letech 1922 - 36 fungovala jako součást Zakavkazské SFSR, v r. 1936, po jejím zrušení, byla vyhlášena Gruzínská SSR. Po rozpadu SSSR v r. 1991 byla vyhlášena nezávislá Gruzínská republika. V prezidentských volbách zvítězil Z. Gamsachurdia, ale proti jeho autokratické vládě vypuklo v roce 1992 povstání. V 90. letech Gruzie prohrála válku o Abcházii - v roce 1994 byla podepsána gruzínsko - abchazská smlouva o příměří a v roce 1996 dohoda o nepoužívání síly ve vzájemných vztazích. Nejvyšším představitelem republiky je prezident, který je zároveň předsedou vlády. Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament volený na 4 roky. Poslední parlamentní volby se konaly v roce 1999. Hlavou státu je Eduard Ševarnadze.
Naboženským vyznáním většiny kavkazských národů (Čečenců, Ingušů, Čerkesů, Karačajevců, Balkarců, Kabardinců, Adygů) je sunnitský islám. Naproti tomu Osetijci jsou ortodoxní katolíci nebo pravoslavní. Abchazové nejprve přijali pod byzantským vlivem křesťanství, avšak v průběhu 15. stol. dochází k islamizaci.Gruzíni jsou pravoslavní. Kavkazské jazyky patří do širší rodiny iberokavkazské. Jedná se o celkem asi 40 jazyků, jimiž mluví přes 6 miliónů osob (mluvčí jednotlivých jazyků se však počítají na tisíce až statisíce). Větev severovýchodní: avarština, lezginština, čečenština, inguština aj.; severozápadní: abchazština, adygejština, jazyk kabardsko-čerkeský aj.; z jižní větve je nejrozšířenější gruzínština (asi 3,5 miliónů osob; má také vlastní písmo a bohatou literární tradici). Mnoho jazyků získalo psanou podobu až ve 20. stol. (koncem 20. let v tzv. Zakavkazské federaci nezřídka upravená latinka, od 1938 je téměř všude zaváděna upravená azbuka).
napsal: Martin Uhlíř
