Od roku 1990 je jednou ze šesti českých, mezinárodně uznaných biosférických rezervací UNESCO a to spolu se svým bavorským sousedem Nationalpark Bayerischer Wald. Od roku 1991 po dlouhých přípravách vyhlášen Národní park Šumava, v pásmu které se táhne podél hranice s Německem a Rakouskem. Zahrnuje nejcennější části Šumavy. Svou rozlohou 69 030 ha je největším ze čtyř národních parků České republiky. Důvodem ochrany jsou vysoké přírodní hodnoty tohoto území, které představuje mozaiku jedinečných a ohrožených ekosystémů ve střední Evropě.Skoro celé území národní parku je součástí evropského systému NATURA 2000. Pod Ramsarskou úmluvu (ochrana mokřadů) patří např. šumavská rašeliniště.
Pojmenování
První pojmenování Šumavy bylo z latiny Gambreta nebo Gambreta silva. Slované říkali Šumavě prostě jen les (šuma).
Původní lesní porosty, komplexy rašelinišť, zelená střecha...
Vzácné jsou téměř původní lesní porosty, zejména horské smíšené lesy a horské smrčiny. Komplexy rašelinišť jak na náhorních plošinách centrální Šumavy, tak i v údolích horských toků řeky Vltavy a Křemelné. Zelená střecha či Zelené srdce Evropy takové si už Šumava vydobyla přezdívky. Má 81% rozlohy lesních porostů, v NP Bavorský les je to dokonce 98% z celkové rozlohy parku. 9 % plochy tvoří zemědělské pozemky, asi 10 % zaujímají ostatní bezlesé plochy, zastavěná území obcí, komunikace, vodní plochy. Turistické oblasti: Železná Ruda, Zadov, vodní nádrž Lipno. Šumava se člení na Šumavské pláně, Železnorudskou, Trojmezenskou, Boubínskou a Želnavskou hornatinu a Vltavickou brázdu. Oblast je zalesněna hlavně smrkem, na Boubíně je zachován zbytek původního porostu (Boubínský prales). Na území NP je 10 státních přírodních rezervací: Boubínský prales, Černé a Čertovo jezero, Jezerní slať, Buková slať, Mrtvý luh, Rokytské slati, Mlynářská slať, Trojmezná hora, Bílá strž a Lipka. Specifickou subalpinistickou floru m
ají ledovcové kary s jezery (Plešné, Prášilské a Laka). Šumavské bezlesí v pohraničním pásmu zase přitahuje přírodovědce, kteří zde objevují sílu přírody.
Šumavská rašeliniště
Rašeliniště jsou na Šumavě dvojího typu. Horská a údolní. Horské mají v podloží skálu a údolní jsou na říčných segmentech. Horské vrchoviště se také nazývají slatě a údolní luhy pak blata. Kopečkům se říká bulty a tůnkám šlenky. Někdy se bulty spojí a vytvoří ostrůvek. Horské slatě leží na náhorních pláních ve výšce 950-1100m. Rašelina se zde začala utvářet v době ledové. Nejvíce byla těžena u Soumarského mostu a na Chalupské slati u Borové Lady. Údolní luhy leží podél horních toků Vltavy a Křemelné v nadmořských výškách 700-800m. Největší rašeliniště v Čechách je Mrtvý luh. Nenajdeme zde žádné tůňky ale močály s houpavou půdou a bahnitou vodou. Tyto nivy jsou nejchladnějšími místy na Šumavě, protože je zde inverzní teplotní efekt. Najdeme zde také časté mlhy. Významná vstupní místa: Železná Ruda, Kašperské Hory, Stachy, Vimperk, Lenora, Volary, Nová Pec. Nadmořská výška je mezi 600 m (údolí Otavy u Rejštejna) a 1378 m (Plechý). Nejvyšší hora Šumavy je Grosser Arber, 1456 m n.m leží v Německu.
Na formování krajiny Šumavy se podílel člověk svou činností zhruba od konce 12. století (první kolonizace). Celé území přibližně do poloviny 18. století pokrývaly neporušené pralesy, které byly součástí pomezního hvozdu. Přesto již v dávných dobách zde existovaly značně frekventované přechody (např. "Zlatá stezka" doložená již v 11. století). Zásadní význam pro utváření dnešních lesních a nelesních ekosystémů Šumavy měla až novější kolonizace, spojená s rozvojem sklářství, dřevařství a pastevectví (17 - 18. stol.). Výrazně se zmenšují plochy pralesů, vznikají nové dřevorubecké osady a s tím i nové typy stanovišť, do té doby neexistující. Objevují se i první projevy místně narušené přírodní rovnováhy (preference smrku v umělých výsadbách, pokračující pastva na rozsáhlých pasekách, lesní kalamity v 70. letech minulého století aj.).
Bílá Strž
Údolí středního toku Bílého potoka je v chráněné krajinné oblasti. Je zde jediný vodopád na Šumavě (14 m) a přírodní výtvor obří hrnce vymodelované v kamenech. Od roku 1972 je to státní přírodní rezervace o rozloze 79,02 ha. Typická část porostů Královského hvozdu.
Královský hvozd
Okrsek v České republice v Železnorudské hornatině, nejvyšší Jezerní hora, 1343 m n.m. Je zalesněný. Nespočet pramenišť a rašelinišť, potůčků, bystřin až po hlavní vodní toky Šumavy - Vltavu a Otavu ji řadí mezi významné pramenné oblasti (CHOPAV). Za národní řeku je považována Vltava. Pramení v horském rozvodnicovém vrchovišti při hranici se SRN a svými přítoky odvodňuje téměř celou jižní část Národního parku Šumava. Otava pak odvádí svými přítoky vodu z většiny území západní části parku. Zpestřením hydrologických poměrů Šumavy a Bavorského lesa je 8 ledovcových jezer. Pět z nich je na české straně - jezero Laka, Prášilské a Plešné na území NP, Černé a Čertovo jezero v CHKO Šumava. Jezera byla vytvořena ledovci v karech, uzavřených čelními morénami s přibližně stejnou nadmořskou výškou 1000 - 1100 m. Původně měla Šumava více než osm ledovců. Jezera však již vyschla nebo jsou před zánikem např. v prohlubni pod Poledníkem říká se jí Stará jímka. Černé jezero je nejznámější a má několik priorit. Je nejníže po
ložené v 1008m a nejhlubší 39.8m v celé České republice. Vodou z jezera se pohání malá hydroelektrárna, která je umístěna v Hamrech a pracuje už od dob první republiky. Je spojeno s různými společenskými, uměleckými ale i technickými aktivitami. Leží pod severovýchodním svahem Jezerní hory. Sedlem mezi Černým a Čertovo jezerem je evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Takže z Černého jezera vytéká Černí potok a teče přes Úhlavu, Berounku, Vltavu a Labe do Severního moře. Z Čertova jezera vytéká jezerní potok do rakouské říčky Rezné, Dunaj a Černé moře. Plešné jezero které se dříve nazývalo Balvanité je svou rozlohou třetím největším jezerem na české straně Šumavy. Max. hloubka je 18 m. Jezero má morénovou hráz která je 40m vysoká. Kolem jezera se ještě asi 150m táhne kamenné moře. Skalní stěna která se zvedá od jezera je asi 250m vysoká a jejímž vrcholu stojí od roku 1877 žulový obelisk věnovaný Adalbertu Stifterovi. Z vyhlídky lze shlédnou téměř celé Lipno. Jezera na Šumavě jsou perlami zasazenými do
krajiny a jejich návštěva je vždy velkým zážitkem.
Osídlení
Do šumavské krajiny patří i svérázné vesnické chalupy. Protože Šumava leží na rozhraní dvou stavebních stylů. Alpského roubeného a středočeského roubeného. Vznikl na Šumavě hybrid. Z Alpské chalupy si vzal řazení místností vedle sebe a průchod celým domem. Mírný sklon střechy která přesahovala někdy až dva metry. Ze středočeského střešní polovalbu. Domy byly celé zděné. Roubená byla jen hlavní světnice umístěna na čelním nároží. Všechny dřevěné části domu se natírali volskou krví. Barva se měnila podle stáří od hnědé až po černou.
Šumava v umění
Patrně asi nejznámějším šumavským umělcem je Adalbert Stifter. Spisovatel, básník ale i esejista a malíř. Má památník na vyhlídce nad Plešným jezerem ve formě žulového obelisku. Je to místo kde velice rád sedával. Jeho obrazy jsou k vidění ve Vídni. Potom by to byl Karel Klostermann. Středoškolský profesor v Plzni, který na Šumavu po celý jeho život zajížděl. Jeho dílo čerpá ze šumavského prostředí. Romány jako Mlhy na blatech, Skláři či zfilmovaný román Ze světa lesních samot čerpá z jeho osobních prožitků a pocitů. Svou básnickou sbírku věnovala Šumavě i Eliška Krásnohorská. Šumavský učitel Stanislav Reiniš psal příběhy šumavských zvířat. Příběh jelena Bělohlava či Poslední výstřeli, které líčí zápas o život poslední šumavské medvědice. Dnes má pomníček na Medvědí stezce. Zcela zapomenut zemřel i Josef Váchal, který žil stranou veškerého tvůrčího dění.
Soumarské stezky
Šumavu od pradávna překonávaly stezky po kterých už chodili Keltové. Každá ze šumavských stezek má svoji historii. Některé stezky mají i tisíciletou např. Zlatá stezka. Ve 14. století měla dokonce čtyři větve, které směřovaly z bavorského Pasova do Českého Krumlova, Prachatic, Vimperka a Kašperských hor. Po stezce se přepravovala sůl. Platidlem bylo zlato, které se také na Šumavě těžilo. Doplňkovým zbožím bylo koření, látky, kůže, med nebo obilí. I Karel IV. dvě z nich sám založil. Díky tomuto královskému projektu vznikli dva hrady na české straně je to Kašperk na německé pak Vulstein a dvou městům Grafenau a Halsu. Karavany soumarů překonaly denně 20-30km, podél cest vznikaly soumarské vesnice. Typickou bývalou soumarskou obci jsou Volary, které se postupem času rozrostli v největší soumarskou obec Zlaté stezky. Keltové sídlili na obou stranách Šumavy několik stovek let před naším letopočtem. Menší sídla Keltů jsou kolem Českého Krumlova. Velké je např. u Pasova.
Klosterman o Šumavě
...ale jedno si Šumava podržela, působí jako melancholická píseň, která nezadržitelné proniká do srdce. Bezpřestání se před námi rozprostírají lesy a slaté a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby.... Karel Klostermann
...věčný stín tu vládl a velebný klid pod starými smrky, jedlemi a buky, které stály husté jako živá zeď. Ty tam jsou smrky a jedle, jediné tlící, hustým mechem obrostlé mohutné pahejly dávají zvěst, kde se pjaly k nebi velikáni, pamětníci starých zašlých dob, nezdolní odpůrci času... Karel Klostermann
...ohromné, všude na zemi tlející pahejly vydávají výmluvná svědectví o byvší, navěky zašlé slávě lesní, až ty zetlí, až vymře rod starých obyvatelů, kdo vzpomene té nádhery a slávy, kdo si představí, jak to tu vypadalo a jak vládli živlové a hmyz, jak se lopotil člověk, aby zničeno bylo nebetyčné sloupoví tohoto velkolepého chrámu přírody... Karel Klostermann
...jsem dítě těchto hor, syn tohoto lidu, prožil jsem v jeho středu krásné zlaté mládí, spolu s ním jsem se radoval i trpěl, znal tlukot jeho srdce a tep přírody, ta, i když drsná a nehostinná, mi přece byla milující matkou, která je nám tím dražší, čím je chudší... Karel Klostermann
...máš-li srdce citlivé duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům, vzdáš hold svůj naší staré Šumavé, vydají ohlas struny srdce tvého, i příšerní ráz, jevící se hlavně za pochmurněho počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň, budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen po ní zatoužíš... Karel Klostermann
napsal: Martin Uhlíř
