Peru je 17x větší než Česká republika. My jsme měli štěstí a mohli jsme strávit v této pestré zemi jeden měsíc. Zdaleka jsme nestihli co jsme chtěli, ale snad někdy v budoucnu se nám podaří vrátit se, navázat na naší starou cestu a pokračovat za dalším dobrudružstvím.
neděle 31. 8. 2008V 1 hodinu ráno uháníme na Plzeňské CAN na autobus Student Agency, který nás v 6.30 hod. "vyhazuje" ve Frankfurtu u hl. nádraží. Dopoledne odpočíváme jako bezdomovci na lavičce v parku, odpoledne procházíme město a míříme vlakem za 3,60 € na osobu na letiště. Konečně ve 22.30 hodin odlétáme se společností TAM do brazilského Sao Paula. Let = 12 hodin. Něco málo po 8.30 odlétáme s Peruáncem LAN do Limy.
pondělí 1. 9. 2008
A konečně v Peru! Víme, že se potřebujeme rychle dostat na autobus, tak využíváme předražené taxi (45 Sol.) do města. Měli jsme štěstí, že na nás čekali poslední dvě místečka ve dvou patrovém autobusu společnosti Movil Tour - jedeme dalších 8 hodin do Huarazu (odjezd ve 13 hod., cena 50 Sol./osoba, jídlo a pití v ceně). V Huarazu jsme měli vyhlédnutý hotel, ale naháněč nás vzal do levnějšího - pěkného a čistého hotelu Jacal = 30 Sol./noc (1 Sol. je 5,80 Kč v roce 2008). Ještě jsme využili internet (1 hod./1 Sol) a poslali jsme domů pár pozdravů. A teď koupel a do postýlky.
Tak takovou noc jsem ještě nezažila! Horská nemoc a asi únava z cesty se dostavila - hlava mi asi pukne. Martin šel ráno shánět pití a nějaké pečivo a zachraňoval mne. Kvůli mé indispozici jsme jen procházeli Huaraz - trh a vyhlídku Mirador de Rataquenua.
Také jsme udělali pár nákupů: ananas za 1 Sol., 6 ks banánů za 1 Sol., tričko pro Martina za 12 Sol., baterky Duracel 2 ks za 3,30 Sol., 4 ks housek za 0,50 Sol. Na ráno jsme si koupili lístky na autobus do města Chiquian - je tam festival. Cena za 1 cestu 12 Sol. /osobu (1 Sol. je 5,80 Kč v roce 2008).
Ráno vstáváme ve 4 hodiny, balíme věci a jdeme na autobus společnosti "El Rápido", který vyráží v 5 hodin směr Chiquián. Cesta trvá 3 hodiny.
Ve městě má být festival (8 denní) zasvěcený patronce města - Santa Rosa de Lima. Po našem příjezdu se nikde nic nedělo, tak jsme si prošli městečko, trh a náměstí, kde ve dlouhé řadě seděly místní ženy v pestrých oblečcích. Mysleli jsme si, že čekají na oslavy, ale za chvíli přišlo velké překvapení = čekaly až otevřou banku!
Z dálky jsme slyšeli hudbu - očekávaný průvod. Ženy a muži za neustálého tance procházeli městem, vždy se u někoho zastavili, popíjeli, tančili - dokonce jedna z tanečnic vyzvala k tanci Martina. Tak po téhle podívané se již doma z tanečků nevyvleče - mám to několikrát zdokumentované!
Na jídle jsme byli 2x - poprvé to bylo kuře na cibulce a rýže + Inca Cola = to celé za 8 Solů. Podruhé jsme si dali menu = polévku s rýží, pití a hlavní jídlo bylo pestré = rýže+čočka+kuře+volské oko+rajčata+salát. To vše pro jednoho za 5 Sol. Domů jsme jeli se stejnou společností, ale podražili prý kvůli svátku = 15 Sol. / osobu. Večer jsme si dokoupili ovoce a pečivo a balili jsme věci na přesun = směr Caraz a jezero Parón.
A nutno ještě dodat, že Martin porušil jedno z pravidel cestovatele - ochutnal na festivalu nějaké pití = čučo (podobné špinavé louži), které nosil pán v kyblíku a rozdával všem z jednoho omatlaného kelímku. Prý to chutnalo jako kvasnice ve vodě. PS: z toho kelímku pila celá vesnice.
Ráno jsme vstávali okolo 8 hodiny, posnídali čaj a housky s máslem a marmeládou z letadla a pak jsme vyrazili koupit benzín do vařiče (nejlepší jaký měli - benzín 97 = 18 Sol./Galon), pečivo a domácí sýr - velká hrouda za 6 Sol. Nepotřebné věci jsme nechali v hotelu a s trekovou výbavou vyrážíme collectivem za 11 Sol./ osobu do Carazu. Cesta trvala něco málo přes hodinu.
Dál jsme chtěli jet k jezeru Parón, ale jeden muž nám vysvětloval - španělsky, že se tam nesmí, že je tam zákaz. Přes to jsme sehnali taxi do vesničky Pueblo - asi hodinu od Carazu a pak jsme měli jít po svých 3 hodiny k jezeru. Výhledy z cesty byly úžasné. Hodně jsme vystoupali po prašné, kamenité cestě mezi políčky a domečky až k závoře. A dál to nešlo ani autem ani pěšky. Prostě zákaz a konec. Taxíkářka nás tedy naložila a odvezla zpět do Carazu. Chtěla dvojnásobek ceny (2 x 45 Sol.), ale dostala jen 40 Sol. Největší nabídka za taxíka do Puebla byla 180 Sol.
Pak jsme chtěli jet opačným směrem - na Bromélie = Puya Raimondii, ale collectivo už nejelo a taxi chtěli od 100 Solů více.
Nakonec jsme se vrátili do Yungay, našli nocleh v hotelu Huascaran za 20 Sol./noc a šli jsme si prohlédnout pomník lidem z bývalé vesnice Yungay, kteří zemřeli pod lavinou 31. 5. 1970.
Na trhu jsme dokoupili pečivo, mandarinky za 1 Sol a dali si večeři ve stánku na ulici - obr kuřátko a hranolky za 4 Sol. - výborné. Je zajímavé, že nikdo nechce smlouvat (ani taxi), ale naopak nám na trhu i v autobusech dávají stejné ceny jako místním. To v Indonésii ceny násobili…!
Santa Cruz trek
pátek 5. 9. 2008Vstáváme v 6 hodin, abychom odjížděli collectivem v 7 hodin. směr náš plánovaný trek. Odjezd se opozdil, čekali jsme, až se místa zaplní. Cestou jsme ještě pobrali babičky, které už museli stát. Bylo neuvěřitelné jak a kam jsme stoupali. Kus pod jezerem Lag Lianganuco vybírali vstup do národního parku - zaplatili jsme si jednodenní vstup za 5 Sol./osobu (vícedenní 65 Sol./osobu) a zvesela pokračovali. Ty výhledy byly úžasné - všude okolo nás zasněžené špičky, pohledy dolů do údolí na jezera, no prostě nádhera. Fotit se nedalo, protože auto tak skákalo. Chvílemi jsem měla strach, protože ty prašné cesty, serpentýny, srázy… Collectivem jsme překonali sedlo Portachuelo (4 767m) a klesali jsme do vesničky Vaqueria, kde jsme vystoupili. Cena za collectivo = 15 Sol./osobu, za 3 hodiny jízdy.
Ve vesnici po nás chtěli nesmyslný poplatek 5 Solů za průchod vesnicí. Nic jsme nezaplatili a ukázali jsme jim vstupenky do NP. Nahodili jsme batohy na záda a hurá na trek: "Santa Cruz". Do vesnice Colcabamba jsme ani nescházeli, šli jsme rovnou do další vesničky.
Ty kopečky okolo nás byly krásné - vlastně políčko na políčku až k vrcholkům. Vešli jsme do krásného údolí, kde na začátku stála škola s ubytováním. My jsme se rozhodli pokračovat ještě 2 hodinky, čehož jsme později litovali - protože se stáhla mračna a začalo pršet. Hledali jsme střechu nad hlavou, ale marně. Dojeli nás nosiči s oslíky a rozdělávali tábor pro turisty. Chtěli jsme si koupit stan, ale bez úspěchu (máme s sebou jen tropiko a tyčky - prý tu v období sucha neprší..). Viděli jsme skalní převis, tak jsme se pod ním schovali a uložili na noc. Bylo to dosti dobrodružné. Ráno bylo stále zataženo, Martin měl mokrý spacák…. Nedá se nic dělat, musíme dál.
Navlečení v bundách snídáme horkou čínskou polévku a čaj. Pak pelášíme směr sedlo Punta Union. Chvílemi prší, sněží, svítí sluníčko, je teplo, hned zase zima…. Nevzdáváme se a šlapeme. Je to docela náročné. Často odpočíváme, dodáváme si energii čokoládou… Úplný závěr do sedla je vyčerpávající, ale pak ta odměna - zdolali jsme sedlo Punta Union 4 750 m (skoro jako vrchol Mt. Blancu)!!
Na druhé straně sedla se obloha roztrhala a my měli šanci se pokochat výhledy na špičky s ledovci, na jezera a do údolí. Nádhera - fotíme! Pak sestupujeme dolů do tábořiště, ale chytne nás opět déšť. Vidíme jeskyni, tak jí jdeme obhlédnout - na noc dobrá, budeme v suchu a v závětří. Musíme odklidit spoustu kravinců.
Udělali jsme si ležení, uvařili kaši se salámem a čaj a hurá do pelechu. Ovšem, dobývala se na nás celou noc kráva, takže jsem strachy moc nespala a Martin zase hlídkoval, tak se také nevyspal. Musíme ale uznat, že jsme krávě vzali střechu nad hlavou. Několikrát se zkoušela jít schovat, ale vždy jsme jí vyhnali. Naposledy to zkusila asi ve 3 hodiny ráno.
Ráno byla pěkná zima, ale jasno, takže jsme mohli zase vidět ostré špičky, sníh, ledovce - no nádhera. Po snídani jsme uháněli na vyhlídku na oblíbenou horu Alpamayo, ale zatím se přihnaly mraky a seděly na špičce, takže máme smůlu. Cesta dolů údolím byla krásná, plná výhledů. Za námi se začaly honit mraky a občas zase sprchlo. Úplný závěr cesty byl už pro nás dlouhý, nezáživný a únavný. Do vesnice Cashapampa jsme došli okolo 18.30 hod., už za šera. Celkem jsme potkali na treku 9 Čechů.
Ve vesnici nás odchytl místní muž, že prý za 3 minuty pojede collectivo do Carazu, tak jsme čekali. Z collectiva se vyloupl taxík, ale za 7 USD jsme se nechali dopravit za tmy serpentinami dolů - docela jsem se bála.
V Carazu na náměstí jsme sehnali pěkný pokoj v Plaza de Armas za 30 Sol. i s TV. Projeli jsme všechny kanály a řádně jsme se umyli v horké vodě. K večeři jsme si dali na ulici zase kuře a hranolky za 4 Sol./osobu, moc dobré.
Ráno jsme prošli Caraz - mají pěkné náměstí, kostel a pak jsme navštívili obrovský trh. Martin si dal špagety s kuřetem a šťávu za 3 Soly (moc dobré, dával mi ochutnat), koupili jsme banány a udělali pár fotek. Za odměnu, že jsme dobře zvládli trek, jsme šli do cukrárny na kávu a 3 zákusky (dohromady). Koupili jsme si lístky na autobus s Movil Tour z Huarazu do Limy (50 Sol./osobu) na dnešní noc, zabalili jsme věci a jeli zpět do Huarazu collectivem za 5 Sol/osobu. V našem pensionu jsme si vyzvedli věci, dopsali deníček a čekali, zda přestane pršet. Okolo 18 hodiny jsme šli na večeři - k číňanům = obr porce rýže s kuřecím masem za 5 Solů. Ještě jsme prošli obchůdky, zašli na internet a ve 22.30 hod. jsme s Movil Tour jeli do Limy. Dostali jsme zase jídlo a pití (snídani - sušenky a buchtičku). Movil Tour je asi jedna z luxusnějších společností - pohodlná, měkká sedadla, deka na přikrytí, jídlo…
Postřehy - Martin
I když nám počasí nepřálo, trek jsme si řádně užili. Na rady lidí, kteří trek už šli, jsme začínali trasu obráceně - z Yungay a byli jsme moc rádi. První den jsme se dostali skoro pod sedlo Punta Union. Druhý den jsme ho překonali a sestoupali dolů z velké výšky. Poslední den jsme jen sestoupili do vesnice. Nechtěl bych to šlapat obráceně. Ještě nikdy jsme v horách neviděl, že v jedné polovině údolí prší a v druhé svítí sluníčko. Také jsem během pobytu v horách pochopil, že nemohu čekat žádnou pomoc od místních. Jako je to třeba běžné v Himáláji. Cestou jsme potkali hodně organizovaných skupin s průvodci a s oslíky. "Trekaři" se o nic nemuseli starat, všechno jim průvodci podstrojili pod nos. Cestou jsme viděli i jednu holčinu, která se vezla na oslíku. Agentury tento trek dělají na 4 - 5 dní. Místní ho chodí asi 2 dny a my jsme ho šli i s příjezdem z Yungay a odjezdem do Carazu. V horách bylo příjemné potkávat místní lidi v jejich pestrých oblečeních.
V údolích se volně pásli koně, oslíci i krávy. Když jsme se s nimi míjeli na cestičkách, vždy ustoupili stranou a pustili nás. Místní lidé místo vybírání nesmyslných poplatků (místní komunitě) by raději měli přejít na služby turistům. Chápu, že z jejich strany by to bylo složitější. Není přeci nic lehčího, než si nechat vytisknout vstupenky a jen čekat na turisty. Ale když budou poskytovat služby, přinese jim to více peněz a i druhá strana bude spokojenější. Je také s podivem, že nikdo ještě nepřišel s budováním zázemí (lodge, potraviny, čaj) kolem cesty, jako třeba v Himálaji, kde je to běžné.
Ráno před 6 hodinou jsme dojeli do Limy. Sedli jsme si na nádraží Movil Tour a čekali až se rozední. Před 7 hodinou jsme šli hledat společnost, která nás doveze do města Ica. Nejblíže byla spol. Flores Cena 20 Sol./osobu a jeli jsme od 7.15 - 12 hodin. Cesta byla nezáživná - pustina, písek, kameny, šedivé nebe, ošklivá, šedivá a zabordelená městečka. Občas bylo vidět moře, továrny…. Hrůza!
V Ica na nádraží nás odchytl taxikář a nabízel odvoz za 5 Solů do oázy Huacachina. Ubytovali jsme se v hotýlku s bazénem za 25 Sol./osobu. Asi všechny hotely tu mají bazén, zahrady, bary i restaurace. U nás byli samí mladí lidé, hodně z Anglie. Válí se tu u bazénu, čtou nebo sedí na baru.
Prošli jsme si oázu a prohlédli lagunu a objednali jsme si čtyřkolku - výlet na 2 hodinky do písečných dun. Cena za soukromou cestu byla 100 Solů. Dostali jsme sluneční brýle a naskočili do vozítka. Nemile nás zase překvapili u vjezdu, chtěli další peníze za vstup do dun, a to 3,50 Sol./osobu. Odmítli jsme to zaplatit, chvíli jsme se tam dohadovali, pak řidič vyrazil s tím, že to zaplatíme po návratu. Jízda byla super - ty duny, písek, stíny, vlnky na písku, sluníčko, oázy i ta samotná jízda, která byla občas riskantní. Moc jsme si to užívali. Večer jsme si ještě prohlédli oázu za svitu měsíce, uvařili si k večeři kaši se salámem (mají tu totiž tak 3 až 4 násobně dráž), koupili jsme si Perú Colu a šli do hajan.
Ráno jsme se vyspinkali do růžova, snědli sušenky, zabalili věci a jeli taxíkem za 5 Solů na autobusový terminál společnosti CIAL. Koupili jsme si lístky na noční přejezd Ica - Arequipa. Pěkně jsme si naběhli - za 103 Solů na osobu. Seděli jsme ve spodní části busu, byla tam zima, okna netěsnila….(horní patro stálo jen 73 Solů), no ale dali nám alespoň deku a snídani.
Celé odpoledne jsme v Ica strávili ve městě - procházka, jídlo, nákup kraťasů pro Martina. Ica není zase tak špatné město, ale není potřeba mnoho času na jeho průzkum.
Okolo 8 hodiny jsme dojeli na terminál v Arequipa. Je to obrovské nádraží, kde má každá společnost svůj prostor - kancelář. Vyšli jsme před brány a usmlouvali taxíka za 4 Soly do čtvrti Milaflores. Jeli jsme do hotelu krajana Jardy, který zde žije se svou ženou a synkem Járou. Kontakt na něj našel Martin přes web Hedvábná stezka. Jarda nás vesele přivítal a od té doby "nezavřel pusu". Spíme v pokojíku, který má TV a 3 postele. www.incareisen.com
S Jardou jsme šli na místní trh a do města a domluvili jsme se, že nám uvaří místní specialitky - polévku a plněnou papriku + zapečené brambory a sýrovou omáčku. Bylo to výborné. Pak jsme jeli na výlet po Arequipa a okolí - viděli jsme jednu z původních horských vesniček pod sopkou El Misti, navštívili jsme mlýn z 16. století, prošli centrum..Viděli jsme krásně nasvícené náměstí a katedrálu. Moc pěkné. Budovy jsou tu postavené ze Sollaru (kámen sopečného původu). Večer jsme ještě ochutnali ve vinotéce Pabla místní Pisco, likér Miski a víno. Také jsme něco málo nakoupili a večer u Jardy jsme se dorazili vínem z Ica + jahůdkami z trhu.
Informace od Jardy:
Jsou tu dva druhy škol: jedna státní, která ale nemá moc valnou úroveň. Žáci se tam moc nenaučí i samotní učitelé nejsou moc schopní. Druhá je soukromá, která se ale musí platit - cca. 600 Solů měsíčně. Průměrný výdělek v Peru je 600 Solů = naprostá většina Peruánců na to nemá. Knížky a učební pomůcky si platí žák ve všech školách. V Peru existuje i tzv. noční základní škola, kde se dospělí naučí číst i psát. Peruánský žák stojí rodiče v soukromé škole 2 000 Solů.
Zdravotní pojištění si každý musí hradit ze svého. Pokud platí, má lékařskou péči levnější. Pokud neplatí, nikdo se o něj nestará.
V centru Arequipy stojí pozemek 250 USD / m?.
Policajti pracují ve službě 4 dny v měsíci. Zbytek dnů se nechají najímat jako hlídači, ochranka apod. Nedá se na ně prý spolehnout. Krádeže a vraždy jsou tu běžné. Jardovo kamaráda, který má v centru vinárnu, přepadli v taxíku - dostal ránu kladivem a okradli ho o 2 000 Solů a nechali v nějaké garáži. Manželku i jeho zbili. Občas se to přihodí i turistům.
V Arequipě jsou i prostitutky - cena 3-5 Solů, ale faktu hrůza.
Hodně lidí, kteří dostanou peníze např. z Evropy jako na charitu - tyto peníze zneužívají ve svůj prospěch.
Ochutnali jsme také plody z kaktusu - 3 kusy za 1 Sol. Jsou výborné!
Peruánci mi připadají oproti asiatům celkem nepřátelští. Usmívat jsem je viděl za celou cestu jen několikrát. Na druhou stranu se mi líbí, že vyjma taxíkářů se nás až na malé výjimky nepokusil nikdo ošidit. Říkají nám ceny správné, jako místním. Jen v místních vesnicích v Huascaránu, v oáze Huacachina a v Colca kaňonu vybírají poplatky za průchod vesnicí od 5 - 35 Solů, což samozřejmě odmítám platit. Říkají, že je to pro stát!?
Ráno nás vzbudil budík v 5.15 hodin, Jarda nám dal k snídani rohlíky, marmeládu, volské oko a čaj. Zavolala nám taxi na terminál. Autobus do Chivay a dalších vesnic měl jet v 6.20 a 6.30, ale takový jsme nenašli. Jeli jsme se společností Andalusia v 8 hodin. Cena 30 Sol. za oba za 6 hodin jízdy. V Chivay po nás chtěli zaplatit turistickou vstupenku do NP Colca Canon, ale nic jsme neplatili. Byla to pálka = 35 Sol. /osoba.
Nechali jsme se vysadit na křižovatce k San Miguel, došli k okraji kaňonu a kochali se výhledy na vesničky na protější straně kaňonu, na terasovitá políčka a na ty klikaté cestičky. Moc pěkné!
Začali jsme sestup po písčito-kamenité cestě. Párkrát jsme zastavili, kochali se a fotili. Když jsme dorazili dolů k řece Colca a k mostu, chtěli po nás vidět lístek. Říkali jsme, že jsme ho kupovali v Chivay a pán nás bez nějakého delšího "opruzování" nechal jít. Doběhla nás paní, která u mostu prodávala pití a nabízela nám nocleh za 8 Solů za osobu. Tak jsme s ní šlapali nahoru do Posada Roy. Cestou nám ukázala prášek z kaktusů, který se používá k výrobě dezinfekčních prostředků. Když jsme došli k domečku, zůstali jsme v úžasu = krásné kamenné domky se střechou ze slámy, tráva, kytičky, záhonky, teplá voda ve sprše, stromy, čisto, no úžasné!!! K večeři jsme dostali hranolky, rýži a směs z masa alpaky se zeleninou + rajskou polévku s kolýnkama = dobrota. A ještě čaj z coca (žádné účinky jsme nepocítili).
V noci byl úplněk, takže měsíc krásně osvítil skály naproti nám. Úžasná romantická atmosféra. S plnými bříšky jsme šli spát okolo 20 hodiny.
Snídani jsme si objednali na 8 hodinu. K pití byl výběr ze 3 druhů čajů, kávy nebo lístky coca + 3 amoletky s jahodovou marmeládou - prostě bašta. Bez batohů jsme vyšlápli do vesnice Tapay - nevím, jak to bylo vysoko, ale na rozpálené cestě mi to stačilo. Když jsme se okolo 12.30 hod. vrátili, dala nám paní oběd - rýži + nějaké placky z brambor, rajčat…? A kroupovou polévku. U paní v Posada Roy se nám moc líbilo a všem cestovatelům doporučujeme. (ubytování 8 Solů za noc/osoba, jídlo 8 Solů za osobu).
Okolo 14 hodiny jsme hodili batohy na záda a stoupali. Bylo to úmorné. Potkali jsme 4 Čechy ze Santa Cruz treku. Kaňon je super, ty vesničky, políčka, ty cestičky… Nahoře jsme byli za 3,5 hodiny - já vyčerpaná. Ještě chvíli jsme šli do vesnice Colcabamba - už jsme docházeli za tmy. Všude bylo mrtvo, po ubytování ani vidu…Pak nás slečna dovedla do hostelu - nic extra to nebylo, ani teplá voda netekla = 22 Sol./za noc. Nevím proč, ale v noci jsem vůbec nemohla spát.
Něco málo po 8 hodině jsme chytli bus na vyhlídku kondorů za 1 Sol/za osobu. Byla to hrůza, asi tak 200 turistů, plná parkoviště aut a busů. A kondoři nikde. Také nás tu honili hlídači NP - chtěli zaplatit vstup 35 Solů / osobu. Tak trošku jsme se z toho vyvlíkli a nic neplatili. Asi po 9.30 hod. začali létat 3 kondoři, párkrát zakroužili (možná 20 minut), všichni šíleli a fotili je.
Pak jsme nasedli na autobus do Chivay a pak do Arequipa. U Jardy jsme se vysprchovali, vyprali prádlo, sbalili věci, šli ještě udělat pár fotek a na noc jsme jeli do Cusco. Společností Cromotex za 60 Sol./osoba. Z důvodu bezpečnosti nám dokonce brali otisky prstů a natáčeli na kameru. Udělali na mne dobrý dojem, starají se... Dostali jsme večeři a ráno před 6 hodinou jsme už byli v Cuscu. Docela rychle - dle průvodce trvá cesta 16 hodin a ta naše byla přes 9 hodin…
pondělí 15. 9. 2008
Ráno jsme se nechali taxíkem dovézt do hotelu, který nám domluvil Jarda, ale byl obsazený. Doprovázel nás nějaký naháněč, tak jsme zkusili jeho nabídku. Hostal Apu Wasi je blízko vyhlídky na město - se sochou Ježíše, která je v noci nasvícená. V hostelu je to průměr, teče horká voda a cena za noc 30 Solů. Snídani dělají za 5 Solů.
Na Plaza de Armas to máme pěkně z kopečka. Celé Cusco se nám moc líbí - historické stavby, kostely, podloubí na náměstí - jen večer to není až moc nasvícené. Prošli jsme si místní tržnici, ochutnali ovocný džus = výborný, koupili sýr (1/2 koláče za 8,50 Solů) a večer jsme se šli projít kousek k vyhlídce. Přes den pršelo a ochladilo se. V noci jsme spali se zimní čepicí.
Jsem ráda, že jsem se dožila rána - měla jsem strašné křeče a průjem….Celý den mám dietu.
Ráno odjíždíme busem do městečka Pisac (Pisaq) za 2,40 Sol. Na osobu. Byl tu na náměstí úžasný trh - také jsme už koupili pár dárečků. Po obědě jsme se nechali taxíkem vyvézt za 13 Solů nad město k citadele.
Koupili jsme si tedy turistickou kartu na 4 vstupy (Pisac, Chinchero, Moray a Ollantaytambo) za 70 Solů pro jednoho. Citadela a všechny ruiny nad Piscem jsou úžasné. Obešli jsme kus horní části a při sestupu dolů si užívali teras, políček, ruin…super! Večer jsme se nechali z autobusu vysadit u sochy Ježíše a doťapkali domů.
Protože máme turistickou kartu, vyrážíme i s věcmi do Ollantaytambo - zase na incké ruiny a máme v plánu odjet na Machu Pichu. Lístky na vlak však nemůžeme sehnat. Pomalu se smiřujeme s tím, že ikonu Peru neuvidíme.
Šplháme se po ruinách Ollantaytambo, které nejsou zdaleka tak dobré jako Pisac! Zaujali nás tu obrovské kvádry kamenů dokonale opracované. Je to zvláštní, ale myslíme si, že místní tu plno věcí dodělávají, opravují…a nevypadá to moc dobře.
Na večeři jsme seděli s místním průvodcem, který nám poradil fintu, jak koupit lístky na vlak = www.perurail.com Sice bychom online asi lístky koupili, ale ten den by jednoho stál asi 1 600,- Kč + ty tlačenice a boje se stovkami turistů…vzdáváme to.
Jako útěchu si kupujeme "salko" - je dobré. Dnešní noc spíme v hostelu La Ňusta za 34 Solů, kousek od náměstí.
Ráno jsme se nechali vysadit ve vesničce Tarabamba a šli pár kilometrů do kopce na solná terasovitá políčka. Je to něco tak úžasného. Prošli jsme okolo hlavní kanceláře a procházeli jsme po okrajích políček a pozorovali dělníky, jak tu sůl získávají. Některá políčka byla zalitá vodou, někde již voda vyschla nebo vysychala. Moc zajímavé. Občas bylo těžké se po okrajích sunout dál. Ze shora byl nádherný pohled.
Zpátky jsme šli zase do Tarabamby, jeli collectivem do Urubamby a tam přesedli na autobus směr Cusco, který nás vysadil na křižovatce k ruinám Muray. Tam jsme se s jednou Němkou a Rakušankou nechali taxíkem za 15 Solů vyvézt do Muray. Jsou to 3 kruhovitá terasovitá políčka směrem dolů. Ještě nás taxík svezl do vesnice Maras, kde jsme přesedli na autobus a jeli do Cusca.
Večer jsme zjišťovali ceny letenek z Cusca do Limy = 121,- až 145,- USD. Pak jsme si došli půjčit stan za 8,- Solů za den + jsme ještě skládali kauci 160,- USD. Stan je moc dobrý s AL tyčkami zn. Storm Shield.
Ausangate trek
pátek 19. 9. 2008Zapomněla jsem mapu, ale naštěstí taxíkář Martina pochopil a vezl nás na autobus do Tinqui. Odjíždíme v 9.30 hod., cena 10,- Sol./osoba. Cesta trvá asi 3 hodiny.
V Tinqui je mrtvo, ještě si dáváme oběd a vyrážíme na několikadenní Ausangate trek. V Tinqui (3870m) chtějí zase poplatek 10,- Solů za osobu. Procházíme okolo 14 hodiny a pomalu stoupáme k vesničce Upis. Cestou je pár domečků, stáda Alpak a k cestě občas přijdou děti. Vesnička leží v nadmořské výšce 4490m. Potkáváme 2 malé bosé děti. Bylo nám jich moc líto, tak jsme jim dali napůl housku a pastelky a od jejich mámy jsme si koupili za 20 Solů čelenku pod čepici. Nad vesnicí jsme se utábořili.
sobota 20. 9. 2008
Ráno byla všude jinovatka, ale vyšlo sluníčko, tak jsme se zahřáli, fotili, sušili stan a asi okolo 9 hodiny jsme vyrazili zdolat první sedlo Arapa Pass (4720 m). Když zaleze sluníčko, tak je pěkná zima a je tu také hodně větrno. Cestou jsme potkávali stáda Alpak a měli jsme krásné pohledy na špičky hor s ledovcem. Spíme na krásném místě proti ledovcům. Jsme moc rádi za stan - je super.
Ráno nebylo vidět sluníčko, docela to vypadalo, že takhle bude celý den. Naštěstí pak vykouklo a hned se lépe šlapalo. Je to náročné, pohybujeme se hodně vysoko s těžkými batohy….do kopce uděláme vždy asi 60 kroků a pak se vydýcháváme. Dneska zdoláváme dvě sedla - Apacheta Pass (4850 m) a Galomani Pass (5100 m).
Seběhli jsme dolů do vesničky Uchuy Finaya, kde nám děda ukázal směr na zítřejší den. Kus za vesnicí jsme se utábořili - bylo náročné najít rovné a suché místo. Celé údolí je protkané potoky a potůčky a dost podmáčené. Cestou jsme také párkrát sbírali kameny na psy, kteří hlídali stáda, někteří byli dost ostří. Divili jsme se lidem, kteří byli vždy poblíž, že si psy nezavolali k sobě. Večer máme problém s vařičem, špinavý benzín ucpává trysky. Takže nevečeříme.
Ráno Martin opravil vařič, přefiltroval benzín a po snídani vyrážíme. Nejsme přesně na cestě, ale dle mapy a rad dědy ze včera stoupáme vzhůru. Po chvíli si nejsme jisti, stavíme a podle mapy a buzoly se kousek vracíme a stoupáme víc doleva okolo skály. Dojdeme k jezeru, což se nám nezdá a Martin zjišťuje, že dál cesta vede okolo hory, do včerejší vesnice nebo přes ledovec.
Vracíme se zpátky a po vrstevnici se dostáváme dolů do údolí, kde vede ta správná cesta. Protože je 15 hodin, jsme hladoví, tak se pro dnešek utáboříme v údolí blízko řeky. Snad budeme mít zítra štěstí a dorazíme i to poslední 4. sedlo.
Postřehy - Martin:
Nejsem si jist, ale myslím, že děda ze včerejška nám ukázal špatnou cestu. Dlouho jsme se toho drželi, než jsme pochopili, že jdeme špatně. Přátelští Peruánci jsou ve městech, ale na venkově a v horách bych řekl, že jsou až zlí. Zajímalo by mne z čeho to pramení. Když jsem jim nechtěl zaplatit nesmyslný poplatek do hor, tak mi místní ukázal, že mi podřízne krk. I krajan Jarda říkal, že se tu vraždí kvůli 10 Solům. Také mne překvapuje počasí. Na jedné straně údolí prší a na druhé svítí sluníčko. Fouká tu opravdu silný vítr a je zima! V noci mrzne.
úterý 23. 9. 2008
Po 7 hodině vstáváme a naštěstí svítí sluníčko. Okolo nás bydlely v norách činčily - chvilku pobíhali, pak se zastavili na kameni a pózovali.
Cesta do posledního sedla vedla údolím, pak se stáčela mezi dva 5500 m vysoké vrcholky. Stoupání do sedla Qampa Pass (5050 m) bylo dosti zdlouhavé, nekonečné a vyčerpávající. Při sestupu jsme viděli krásná jezera, každé z nich mělo jinou barvu.
Při obědě k nám přišla indiánka s dcerou a nabízeli čepice, šály…jako ostatní lidé po cestě a všem věci dosti smrděli kouřem. Po cestě do vesnice Pacchanta jsme šli dlouho za "karavanou" - děda s babi a 7 koníků naložených pytli.
Původně jsme chtěli přespat kousek za vesnicí, ale byla táhlá, z vesnice vedla prašná silnice okolo které se nedalo kempovat, tak jsme se rozhodli dojít do Tinqui. Cesta trvala asi další 3 hodiny = min. 2 hodiny jsme šli po tmě. Byla chyba, že jsme nezůstali spát v horách nad vesnicí. Spát ve vesnici bylo riskantní, ale ta chůze po tmě také!! Potkávali jsme neosvětlené lidi, kteří ani neodpovídali na pozdrav, pořádně jsme nevěděli kudy a kam nás silnice vede a nejhorší byli psi z okolních domů, kteří nám štěkali u nohou. Dost jsem se bála.
Martin nás zdárně dovedl do vesnice Tinqui, kde jsme zjistili, že bude problém s noclehem, protože jsou zde stovky dělníků - silničářů, všude je plno, hostely jsou hrozné, ale přitom drahé…Nakonec jsme spali na pokoji s jedním dělníkem, s jedním turistou z Německa a my dva na jedné posteli za 18 Solů. Hrůza! Měli jsme strach, aby dělník nebo někdo jiný neukradl nějaké naše věci. Ve společné sprše jsme ze sebe smyli několikadenní prach a pot a šli spát. Sice se spát moc nedalo - řvala tu TV, jezdily pod oknem náklaďáky…a strach o věci.
Ráno nás měl domácí vzbudit na autobus, ale byl to mamlas. Ani on ani jeho žena nám večer neuměli spočítat nocleh + Fantu + 2 sušenky = museli jsme to s nimi počítat my….
Nakonec jsme kolem 8 hodiny nasedli do autobusu směr Cusco. Autobus měl 1,5 hod. pauzu v následující vesnici Ocaugate, tak jsme si došli po několika dnech na pořádnou baštu.
Po příjezdu do Cusca jsme v našem hostelu dostali již třetí jiný pokoj, umyli jsme se, vrátili stan, vyměnili USD za Sol. (1 USD = 2,91 Sol.) a zašli na tržnici dohnat kalorie. Dali jsme si zase výborný mix koktejl, cestou ještě štrúdl, koupili jsme si oba dva čepici, v restauraci si dali ? kuřete s rýži i hranolky a 7 Solů a dorazili jsme se u Mc Donald`s lentilkovou zmrzlinou (je stejná jako ve Frankfurtu i jako v Plzni, jen v Custu lentilky nedrtí).
Dneska vyrážíme opět do Pisacu, protože je čtvrtek = je tam zase trh. Martin zase fotí lidičky, pak nakupujeme ještě nějaké dárečky a po obědě se vracíme do Cusca. Ještě si vychutnáváme místní specialitky a pomalu balíme věci.
Po příjezdu do Limy pozdě odpoledne (cesta z Cuzca trvala přes 20 hodin). Jsme si vzali taxíka do hotelu Espana, prošli jsme si centrum, nacpali bříška a šli spát, protože ráno vstáváme v 5 hodin a vyrážíme na letiště. Musím ještě zmínit výborný rohlík plněný nějakým pudinkem, který se prodával v centru Limy za cca 1 Sol.
Vstáváme brzičko, jedeme na letiště a loučíme se s příjemnou dovolenou v Peru. Cesta domů byla unavující, v Plzni jsme byli až v úterý ráno v 02.30 hodin.
napsala: Jana Šnajdrová
» Praktické informace naleznete zde.
